Manželství?

Jaké důvody jsou k tomu se v dnešní době brát? Brát…. „Beru si tě“, mi evokuje představu:„chci tě vlastnit, budeš mi patřit.“ To zní nehezky, nedobrovolně, ale i kdyby to tak bylo, vlastnit, znamená mít zodpovědnost. „Zodpovídám za to, že se budeš mít dobře, protože se o tebe postarám, budu tě hýčkat, milovat a přede všemi se k tobě přiznám.“ Stejně se mi to slovo moc nelíbí, mnohem víc mě přitahuje: „ budeme oddáni.“ Oddat se, znamená: „ vydat se dobrovolně, plně do tvých rukou, nenechat si nic pro sebe, nic ti netajit a být tu jen pro tebe.“ :)

……..

Nevím proč, uklízela jsem a do ruky mi přišla knížečka: Manželská smlouva od Dereka Prince z roku 1978. Vychází z Bible a Derek se v ní opírá o původní Hebrejské texty. Zkusím tedy přiblížit Derekovo poselství, jak jsem ho já pochopila, po přečtení knížečky.

Manželství je „tajemství“, se píše v epištole Efezským (5, 22-32). Tajemství, je skryté poznání, něco co objevíme, až když v něm žijeme. Není možné plně pochopit jeho význam, dokud do něj nevstoupíme. Proč? Protože manželství je smlouva, která nabývá platnosti, až když je potvrzena slibem. Podle Bible je jakákoliv smlouva zpečetěna pouze smrtí. „Umírám“, tedy už nejsem jen JÁ, ale jsem nyní já a ty, tedy MY, jako jedno tělo, jako nová bytost! Teprve tehdy ztrácí oba svoji identitu a získávají novou….

Tajemstvím je nový pocit: „ cítím co on/ona.“ Manželství mám za sebou, žila jsem ho deset let, prozradím, že když mě manžel podvedl s jinou ženou, cítila jsem to, ale nechtěla tomu věřit. Mé srdce si bylo jisté…. Tento prožitek mi potvrdilo mnoho žen. Derek Princ o tom píše: „ze smrti mého JÁ, vyrůstá nový život, oba pak žijí tento nový život v tom druhém a skrze toho druhého. Manžel říká manželce – můj život, je v tobě. Prožívám svůj život skrze tebe. Jsi vyjádřením toho, co jsem… Bez spojení, tedy bez toho, že jedno jsme, nemohou být plody.“ Smlouva vede ke sdílení a k plodnému životu. Život, který se nesdílí, zůstává neplodný. Plody jsou tedy odměnou…. Chápu to tak, že strom manželství je krásný, voňavý, když kvete, ale jen když dává plody, je užitečný! Proto je to tajemství. :)

Krásně mi to zapadá do prožitku z jedné meditace před lety, během kurzu intuitivní malby. Nebyla má, ale byla o mně. Zdena tehdy namalovala jádro energie, černila jej, až skoro vyryla díru do papíru, z toho jádra vycházely paprsky. Řekla: „ to je tvá energie, je velmi silná….“. Pak kolem, ale udělala modré pole a vytvořila tím jakoby obal, neboli silové pole a to komentovala slovy: „ viděla jsem, že potřebuješ oporu, (to je ten obal) a až ji budeš mít, začneš vydávat energii, která to vše prostoupí.“ Z jádra vycházeli paprsky, které vystřelovali i mimo papír, nebo aspoň to tak naznačila. Chtěla zdůraznit tu sílu. :) …. Byla jsem fascinovaná, hned jsem věděla, že s mužem po boku mi bude lépe, ale ještě jsem netušila, co později uvidím. Totiž že vše je ve všem. Na podzim loňského roku jsem potkala svou spřízněnou duši a přesto, že zažíváme velké životní zkoušky, jsme spolu moc šťastní, jsme celí…. Vybírala jsem si dárek k vánocům a dostalo se mi krásného potvrzení v podobě kamene Septarie, jeho průřezu (viz foto). Ještě teď jsem v šoku, jak je možné, že kámen, který vzniká tolik let, v sobě ukrývá takový dokonalý obraz. Obraz nás dvou, obraz podobný tomu, který malovala Zdena.

Septarie

Septarie

To je Bůh, to je to tajemství, zatím jen lehce poodhalené, ale když se spojí dva lidé, dvě duše, které věří a jsou spřízněné, jsou vzácnější než celý vesmír. Proč? Jsou úplní a díky společné záři mohou vykonat něco velkého a jedinečného, co sám svou energií jeden nedokáže. Když půjdu do hloubky, Šalamoun v knize Kazatel (4, 9-12) říká: „lépe jest dvěma než jednomu… ano trojnásobný provázek nesnadně se přetrhne“. Tím třetím provázkem myslí Boha, pro vás chcete-li, vesmír, energii. Naše intuice je Boží vedení, tak to cítím a Bůh posvětí pouze vztah podepřený smlouvou. Je to akt, kdy slibujeme, že to myslíme vážně a proto jsem přesvědčená o tom, že teprve tehdy, nám může být odhaleno, co je za oponou, co je za tím…..

Smlouva (manželství) sebou nese i určité závazky.

Úloha manželky je: radovat se z úspěchu svého muže více, než z úspěchů vlastních. Prokazuje mu jen dobro a žádné zlo, po celý svůj život. Podpírá ho a povzbuzuje. Muž, který má takovou manželku, není závislý na uznání nikoho jiného. Prosperuje, je znám jako JEJÍ manžel, bez její pomoci by nebyl schopen dosáhnout čestného postavení. Povzbuzovat, však není pro manželku snadnou věcí, zvláště pak v době tísně. Derek říká, že nejvíce potřeboval povzbudit tehdy, když si jej nejméně zasloužil. „ Potřeboval jsem někoho, kdo mi věří i tehdy, když už všichni ostatní, nade mnou zlomili hůl. Nepotřeboval jsem kázání, nepotřeboval jsem radu…. potřeboval jsem někoho, kdo mi důvěřuje.“ Povzbuzení vyžaduje sebezapření, ale to je právě ta podstata manželské smlouvy. Již nežijete sama pro sebe!  To je vzkaz od Dereka všem ženám. :)

Úloha manžela je krásná: Chválit ji!!! :) Čím víc dáte, tím víc získáte. „Žena (manželka) jest sláva mužova (manželova).“ Úspěšnost manželky se projevuje v manželovi. Moc se mi líbí odpověď jednoho evangelisty. Na otázku, jaký je to muž? On odpověděl: „ zatím nemohu říci, ještě jsem neviděl jeho manželku.“  Co tím myslel? Vztah ženy, jako manželovi slávy, je krásně zpodobněn na nebeských tělesech. Měsíc je slávou Slunce. Nemá svou vlastní slávu. Celá jeho krása vzniká tím, že odráží sluneční záři. Měsíc je hornina, která sama o sobě nevydává žádný jas. Je to, však materiál s nejvyšší odrazivostí. Měsíc odráží sluneční světlo potud, pokud nic nevstoupí mezi něj a Slunce. Když však nějaké jiné těleso, například Země, vstoupí mezi Měsíc a Slunce, projeví se následek u Měsíce. Ztratí svoji záři. Úloha manžela je zkrátka zajistit, aby byla jeho žena bezstarostná, měla pocit bezpečí, muž by ji měl chránit a pečovat o ní. Pak se odmění svou září. :)

Líbí se mi, že ze všech doporučení a pouček se nejvíce vyzdvihuje u ženy POVZBUZOVAT manžela a u muže CHVÁLIT svou manželku. :) Znám tolik partnerských vztahů, sama jich mám pár za sebou a tyhle dvě věci dělají největší problém! Muž se často chválí sám a žena mívá blízko k intuici, tedy k povzbuzení. Je nám to tak přirozené. Chci tím říct, že jako žena se neumím tak samozřejmě pochválit, jako to umí muž, když řekne: „ to jsem borec…“ Právě proto je chvála, pro nás nejvíc, máme jí tak málo, že nás vždy krásně rozsvítí. A co teprve když je jí více a více?…. Muži, ti zas tápají na rozcestích a my ženy jdeme, klidně si řekneme: „půjdu vlevo…“ Proč? No protože je nám přirozené řídit se pocitem, šestým smyslem a proto jsme žádáni, abychom své umění intuice a povzbuzení darovaly svým mužům, ve chvíli kdy je rozum zrazuje a chybí světlo na konci tunelu.

Vidím to světlo, to štěstí, které v manželství teprve začíná a těším se, až roztáhnu oponu a poznám, další jeho tajemství. :)

Tolerance

Každý člověk touží po spřízněné duši, se kterou by se velmi milovali, rozuměli si, vše sdíleli…. zkrátka, už nežili tu psychickou samotu. Nalezení takové duše je ale odměna, kterou každý nedostane. Jen člověk spravedlivý k sobě a k lidem okolo, si zaslouží stejně spravedlivého člověka….

Jste v šoku? Nebo se smějete, že říkám blbost? Tak se ptejte svého nitra, jestli máte vedle sebe partnera, kterého si zasloužíte… Já stále žádného nemám, mé vztahy dospěly ke konci pokaždé, když jsem přestala TOLEROVAT!!! Co je ale tolerance?  Je to velmi křehká hranice toho co mi vadí, ale ještě to unesu, ještě se nad tím pousměju a tím, co nemohu vystát a osobně se mě to dotýká, tedy mi to ubližuje. S tím jak se každý z nás vyvíjí, se tato hranice mění a tak to, co mi nevadilo před pěti lety, mi vadí dnes. Čím je člověk spravedlivější, tím méně toleruje a to je bod, který asi vyvolá největší bouři, protože nás nutí myslet si opak. Přece, jen „dokonalý” člověk je určitě i velmi tolerantní… Myslíte?

Jsem přesvědčená, že tolerantní jsme, protože toužíme s někým vydržet a hned neutéct, někoho za každou cenu vedle sebe mít…. Já bych vedle sebe třeba alkoholika netolerovala, vadí mi ufňukaní lidé, co se nedokáží ke svým problémům postavit čelem, atd. …. Obklopuji se jen lidmi, kteří mají rádi život, vidí své nedostatky a i přes to jsou sebevědomí a usměvaví. Už si rozhoduji o tom, s kým chci sdílet. Toužím po harmonii, proto nebudu tolerovat nikoho, kdo by mi chtěl brát energii a přesně to se děje, když toleruji příliš…

Tak tohle vím…. i tak se mi stává, že si úbytek životní síly uvědomuji pozdě. Totiž, když někoho nového poznám… bývá to člověk, pro mě čistý, jak nepopsaný list a teprve zážitky a zkušenosti začnou vypovídat o tom, s kým mám tu čest. Z počátku jsem překvapená, co vidím a snažím se to nějak řešit a tak s přítelem mluvím o tom, co se mi nezdá, co bych ráda změnila…. Chci říct, že pokud ze vztahu odcházím já, tak mé odchody, nebývají bez varování. Dochází k nim, až když zjistím, že se žádná změna k lepšímu vlastně nestala a většinou až tehdy, když vidím, kolik energie jsem ztratila a proč jsem najednou jak „vyždímaný hadr”. Odchodem zachraňuji vlastně sama sebe, obvykle ve chvíli, kdy si ještě pamatuji, kým jsem byla…. Po lásce totiž toužím tak moc, že se jí snadno otevřu, ale v ten moment se ve vztahu stávám obětí a muži toho často využívají….  Ano tak to je, nejsem perfektní, dělám chyby, třeba svou spřízněnou duši v tomto životě ani nepotkám, nebo se najdeme v období, kdy nebude možné, abychom si rozuměli, protože každého z nás, život posunul na jinou úroveň. Může se stát, jednou budu třeba tak vyprahlá a bude mi jedno, že nežiji svůj sen plný harmonie a souznění, začnu pak chtít kohokoliv a budu šťastná, že o mě vůbec někdo stojí. Nevylučuji to, ale zatím mi mé JÁ, nedovolilo tolerovat, ztrátu sebe sama. To je má hranice, neztratit svou přirozenost: „miluj mě, jaká jsem, nebo jdi o dům dál”. Nechci tím však říct, že nejsem ochotná dělat kompromisy. Kompromis a tolerance jsou dvě odlišné věci, tak to cítím. Myslím si, že spřízněná duše je člověk, kterému nemusím a nemám co tolerovat, má stejné, nebo velmi podobné hodnoty a rozhodně podobný životní cíl  :) … on i takový vztah dá opravdu hodně práce :)

A co tolerovat svým dětem, nemůžete se s nimi rozejít, tak jak v této zkoušce obstát? Mám dceru právě v pubertě a je to opravdu těžké, nikdo mě nenaučil co je správné. Řídím se intuicí, snažím se vcítit do jejích problémů, které mi pochopitelně mohou připadat malicherné. Často se přistihnu, jak vzpomínám na své dospívání a jak mi připadalo všechno, co jsem cítila mega důležité. Takže se snažím tolerovat její výkyvy nálad a to mě stojí někdy hodně energie. Nemohu si však stěžovat, protože je má dcera na „puberťáka”, ukázkově hodná a jsem na ní moc pyšná :) . Vzpomínám, ale na tři velké krize, které jsme spolu měly. Ustály jsme je, ne vždy jsem se zachovala správně, ale díky komunikaci jsme je zvládly. Ve výchově je pro mě tedy nejdůležitější mít čisté svědomí vůči sobě i vůči dceři a tento “balanc” neustále vyrovnávat. Stává se tedy, že někdy musím být v rámci zachování zdravého rozumu hoooodně tolerantní a jindy zas neustupovat ani o milimetr, jak říkám neustále vyvažovat, abych si jednou mohla říct: „zvládla jsi to dobře, udělala jsi pro to co jsi mohla, teď už je to na ní”. :)

Unavené štěstí?

Když se štěstí unaví sedne i na vola…

Tak takhle to právě není, když se unavíme my a takzvaně to vzdáme, můžou okolnosti, “náhody” jednat konečně za nás. My jsme vyslali k “vesmíru” objednávku, ale není na nás, abychom si k objednávce vytvořili scénář. Scénářem vytváříme mantinely…. máme pak klapky na očích a soustřeďujeme se pouze na to jak má vše probíhat a kdy k naplnění našich snů dojde….. Co má chudák “vesmír” dělat než , že dá výhru dvou miliónů  nějakému bezdomovci, kterému je to beztak fuk a prohýří svou výhru někde v hospodě, za kumpány, kteří se na malý okamžik stanou jeho největšími přáteli….když my si ani nekoupíme los, abychom dali “vesmíru” najevo, že máme zájem a chceme pro naše tužby něco udělat?

Pokud budeme svůj život žít a mít ho rádi takový jaký je s novou nadějí, že objednávka bude jednou vyslyšena, určitě se přání splní, protože tím dáme prostor pro shody okolností a dřív, nebo později si uvědomíme, že to co jsme si přáli, vlastně už máme :) Sama mám často problém věřit, že je vyslyšeno a brzy dojde k naplnění mých snů. Vše totiž souvisí s pozitivním myšlením a mnohem víc zjišťuji jak v obdobích frustrace přitahuji další zatěžkávací okamžiky. Pochopila jsem sama na sobě, že proti tomu nemá cenu bojovat, horké chvíle zažili mnozí jiní úspěšní lidé a přesto jsou i nadále velkými osobnostmi…. Každý má někde svůj strop toho co může unést a já zjistila, že když mám pocit, že jsem na pomyslném dně, může následovat už jen odraz vzhůru a tak vím, že své malé beznadějné chvilky musím nechat odeznít a snažit se řešit jen to co je v mých silách, pocit radosti a uvolnění se dostaví  vzápětí sám a přinese mi novou energii , uvolnění a štěstí…V Bibli je napsáno, že Bůh nedopustí zkoušku kterou nejsme schopni unést. S tím naprosto souhlasím, má to svá ALE! Pokud budu rezignovat bude určitě hůř i přes únosnou mez, pokud si ale zachovám zdravý rozum a přesvědčení, že jednou zlé dny přejdou a budu ke každému problému přistupovat jako k úkolu, který mám rozluštit a vyřešit, zjistím že postupuji výš a výš a najednou mám to, co jsem si přála mít…. Určitě nestačí k velkým penězům koupit los, ale když ke mně přijde někdo s nabídkou nějaké výhodné práce, nebo jiného nápadu, proč bych měla říkat hned NE!? Co když je to jen zkouška zda svá rozhodnutí myslím vážně? Jak můžu vědět, že díky této práci nepotkám kolegu který mi bude povzbuzením a nepřijdeme spolu na geniální nápad, který si necháme patentovat?  A tak nechme vesmíru prostor ať se stane režisérem našich scénářů… :)


TAKOVÍ JSME BYLI….

Bývalý manžel se dnes žení… jsem se přistihla, že mu trochu závidím a vůbec
jsem tak nějak bilancovala náš desetiletý vztah. Chtěla jsem si vzpomenout na
nějaký krásný okamžik, který by patřil jen nám a který se nemůže opakovat s
nikým jiným, chtěla bych si pamatovat jen to hezké.
Jenže jsem si na nic nevzpomněla….
až ráno když jsem si čistila zuby se mi vybavily jeho slzy když držel poprvé Markétku.
…Míra byl romantik a to jsem měla na něm nejraději…
pak najednou přišel další okamžik: hrál na kytaru a zpíval píseň od Hapky -
Dívám se dívám, kterou chtěl vyjádřit co cítí a kterou, ať bude kdekoliv, hraje jen pro
mě… :) ano, bylo i dobře to uzdravování duše trvalo velmi dlouho…
Takže i když malinko závidím, přeji mu ať je s Laďkou hodně šťastný :)
STRACH

…dne
21.12.2012 bude konec světa…

…“
já to očkování svojí holce koupila, víš člověk nikdy neví „

…tak
konečně máme pojištěný barák i kvůli povodním…

…někde
jsem slyšela, že v kuchyni máme více bakterií, než v koupelně,
tam totiž používáme různé čističe atd., ale už zapomínáme,
kolik je bakterií na dřevěném prkénku…

…koupila
jsem si antibakteriální mýdlo, deku….

STRACH
. STRACH . STRACH . STRACH . STRACH

A
tak Vám tedy povím, že ten strach to je kšeft !!!! Pojištění,
očkování, antibakteriální kde co, bio potraviny…..

Povídala
jsem si s kamarádkou, která žije v Americe a i na tu dálku jsem z
ní cítila strach z katastrof, zlých lidí atd… Můj přítel se
také bojí, že bude zase válka, že se blíží konec
světa….Kolegyně jde do lesa a přinese si 5 klíšťat jako bonus
navíc… Když jdu do lesa já, nemám ani jedno PROČ ?!

Nikdy
mě nikdo neokradl a příteli se to stává pořád. Kamarád někoho
pozve na narozeniny a sám pak není pozvaný. Já někoho pozvu na
kolaudaci a jsem na oplátku také pozvaná.


dávno nekoukám na televizní noviny, ničeho se nebojím, jsem milá
a miluju život jako takový. Tohle všechno se mi vrací!!! Slýchám
dobré zprávy, na netu si čtu jen ty hezké (o těch špatných se
dozvím ve vlaku, v kavárně…to mi stačí, věřte mi :D )
Potkávám veselé a milé lidi, klíšťata se mi vyhýbají, psi mě
jen očuchají, dodavatelé mi trpělivě čekají s platbou, na
úřadech se na mě usmívají a mohla bych pokračovat…. Neříkám,
že nemám občas splín, ale vždycky se uklidním, nastalý problém
řeším a pak mám radost, že to vše dobře dopadlo.

PROTOŽE
co dávám to dostanu, čistě a spravedlivě! Takový je zákon
tohoto světa. Kdyby se takto choval každý, kdybychom dávali
přednost dobrým a radostným zprávám, všichni by se uvolnili a
tuto energii by předali dál a věřím bez nadsázky, že by ubylo
i katastrof jako se stala třeba v Japonsku. Myslím si, že davová
energie je spíše negativní, jakoby si lidstvo vybralo cestu ze
dvou možných tu horší. Videohry o zabíjení, hororové filmy
atd. Lidé chtějí a dobrovolně vybírají zlo. Já si vybrala
dobro a dobro se mi vrací, můžete i vy začít u sebe, když
začnete poslouchat svědomí a žít vědomě poctivě a
spravedlivě, uvidíte kolik úžasných věcí se začne dít, tohle
je cesta k uzdravení světa. Tomu já věřím :)

MÁM ODPUSTIT?

 

Kdo je bez viny, ať hodí kamenem, aneb miluj své nepřátele…..

Těžký úděl jsem si zvolila, když jsem se odvážila takto žít. Umím si představit mnoho situací na které lze toto tvrzení použít a kde je nám to ku prospěchu. ALE!

Někdy se stane událost, která je mimo naše chápání, událost, která nám změní život, že v těch nejčernějších snech nedokážeme dohlédnout všechny následky.

Hranice máme každý někde jinde i tím jsme jedineční.

….a tak je jedna žena, která se nechá tlouct svým manželem a neudělá nic, čím by řekla: “dost! je to pod mou důstojnost…” a je druhá žena, která řekne první: “jak můžeš takhle žít? Proč se neodstěhuješ? To bych já nedopustila”, a je třetí žena, která řekne druhé: “jak se můžeš nechat ponižovat? To já bych nedopustila”, a je čtvrtá žena, která řekne třetí:” jak můžeš žít s workoholikem? vždyť vůbec není doma, to já bych…..” a mohla bych pokračovat…

Nedopustila jsem, abych žila s mužem, který mě uhodil a tak jsem odešla. Uplynul dlouhý čas a já mu dokázala odpustit. ODPUSTILA jsem špatné jednání člověka, protože jsem ho svým chováním vyprovokovala. Neměla jsem na nic vlastní názor, stala jsem se loutkou a proto zahnán do kouta, zaútočil. Mohla jsem odpustit, protože to byla věc která mě posílila a probrala. Pomohlo mi to tedy, abych pochopila, že se mnou není něco v pořádku.

Stala se mi také věc kterou jsem NEODPUSTILA i když jsem se o to snažila. Byla za hranicí mé únosnosti. Proč právě já měla tento kalich pít, nevím, ale už jsem se s tím vyrovnala a proto mohu žít ve štěstí a lásce. Trápilo mě to mnoho let a „dobří“ lidé mi radili: „musíš mu odpustit, přijmout ho, jsme si před Bohem rovni, když ho nebudeš milovat, je to jako bys nemilovala sebe!“ ÓÓÓÓÓ jaké škody se mnou ti „svatí“ věřící napáchali… Do té doby jsem s tím černým dnem byla jakž takž smířená a teď? Tolik jsem chtěla žít správně a být dokonalou služebnicí Boží…. Před celým shromážděním jsem vyprávěla svůj příběh a plakala jsem, že už jsem uzdravená, že už necítím zášť, ale najednou mi přišel onen člověk do cesty a já byla zase na začátku. Horší už to být nemohlo, ještě více jsem se nenáviděla za to, že nemám toho člověka ráda. Z oběti se stal viník a z viníka oběť, protože není dost milován? Kde to jsme?!

Zachránila mě jedna žena, řekla mi: „ty nemáš odpouštět, to se odpustit nedá, ten člověk překročil hranici, za kterou neměl chodit!“ Měla pravdu, za svůj život jsem měla spoustu hloupých nápadů, ale neudělala jsem je, nesmí se to! Jsem s tím smířená, toho člověka respektuji, necítím nenávist, jen je mi jedno jak se cítí, jak žije…stalo se to, nesmažu to, ale život jde dál a já se mám ráda za to, že jsem se s tím vyrovnala a naučila se s tím žít :)

NEJSI VINEN, VINNA, ŽE NEODPUSTÍŠ, STALO SE NĚCO, CO SE STÁT NEMĚLO, TVŮJ ÚKOL JE SMÍŘIT SE S TÍM A JÍT DÁL :)

To je můj názor, takhle to cítím….přeji Vám na té cestě hodně štěstí :)

 

KŘEČ

…..”jéééééééé no to mi ani neříkejte, že máte růžový svetřík s modrýma kytičkama, já ho sháněla 3 roky a nakonec jsem si koupila modrý svetřík s růžovýma rybičkama” KŘEČ….. “víte mi se pokoušíme s manželem už 3 roky o miminko a stále se mi nedaří otěhotnět” KŘEČ….”v obchodu jsem potkala úžasnýho chlapa a ve fitku se mi taky jeden líbí, tolik bych někoho chtěla, jenže jsem pořád sama” KŘEČ….”včera jsem měla návštěvu a chtěla jsem udělat ty těstoviny co tak skvěle umím a představ si totálně jsem je zkazila” KŘEČ… zkouška u maturity a následné okno, KŘEČ…. 

Mohla bych pokračovat milióny dalších příkladů o tom, že největší překážkou v životě bývá právě KŘEČ. Ona urputnost “já chci” způsobuje, že sice vyšleme “objednávku” k vyšším sférám, ale máme snahu stát se i režizéry svých přání, což v pořádku jistě není. Vždy dostaneme co si přejeme, ale není na nás rozhodnout kdy a  jak se to stane….Když to o sobě víme jde s tím něco dělat, ale jsou situace, které je nutno si odžít dokud se neutaháme a nesoustředíme se na jiné cíle, pak můžeme mít i ten vytoužený svetr a…… Co takhle vyměnit “já chci” za “já budu mít”, když to uděláme zjistíme, že TO přichází samo, že nedávno jste přesně tohle chtěli, chtěli a dostali, nebyla to totiž KŘEČ :-)

První dojem

Toto je už historie, ale proč to nenapsat?

Seznámila jsem se s mužem, udělala si první dojem a patřičně dle toho reagovala. Patřičnost se mi zdála po dvou dnech nepatřičná ” opravdu je mé srdce tvrdé jako kámen? Opravdu nedám nikomu žádnou šanci?” Přehodnotila jsem své dojmy a šla na další a další rande, ale ouha…. měla jsem pravdu, první dojem byl přesný….. měla bych si více věřit :-) nesnažit se záplatovat plachtu ještě v přístavu, nevydržela by lehký vánek, natož bouřková mračna.

K něčemu, to ale přece jen bylo dobré, zamýšlela jsem se nad tím, jaký je rozdíl mezi domněnkami a  prvním dojmem. První dojem bývá často přesný, i když si to nerada připouštím a dávám si falešné naděje, že se třeba časem něco změní.  Jak už jsem psala, zjistila jsem to nedávno. Domněnka je tedy asi to, že špatně posuzuji chování člověka kterého už znám. Znám vzorec chování dotyčného a proto, aniž bych se ptala Huga, proč mě včera nepozdravil, ihned si vytvořím domněnku:  je na mě naštvaný a co hůř, přestanu ho taky zdravit, když je takovej :-( ….Přitom by stačilo vzít telefon a říct: “člověčě včera jsem tě potkala, ani jsi nepozdravil, děje se něco?” , odpověď by mě asi moc nepřekvapila, zjistila bych totiž, že Hugo byl jen zamyšlený a neviděl mě, zemřel mu totiž otec a tak pro samý smutek nevnímal okolí…. Ano domněnka je tedy reakce na známé vzorce chování: “vím jak se dotyčný chová a nastane li změna, vytvořím si v mysli důvod proč tomu tak je”, smutné je že ten důvod je vždy negativní, všilmli jste si toho?  Naproti tomu první dojem je čistý, nepodložený ničím dalším a proto je vždy správný, jde o vyzařování člověka. Určitě znáte okamžiky kdy jste někoho potkali a na první pohled bylo jasné, že si budete rozumnět. Zkrátka první dojem je pohled do duše a ten je, nebo není příjemný, asi tak jako polarita magnetu, buď se přitáhnete, nebo odpudíte, nelze s tím nic udělat, obejít to, prostě TO tam je, nebo není :-)

Napište mi své zkušenosti, těším se na Vaše příspěvky :-)

přátelství….

 

unor-1

V nouzi poznáš přítele, no o nouzi naštěstí nešlo, ale o přítele jsem přišla a nemohu pochopit proč…… KDYŽ MĚ NĚKDO OPOUŠTÍ, JSEM UŠETŘENA… ono zpětně je to pravdivé a poznání hloubky této věty je úžasné, ale v  okamžik kdy ztrácím někoho blízkého můj mozek zkratuje a nechce chápat. Ta věta, ale znamená:… pokud mě někdo opustí, ne že bych si to snad přála, je to správné. Stalo se tak proto, že můj vývoj, nebo změna mě samé mě posunula jinam a člověk ve ketrém nespatřuji odraz svého já,  musel jít svou vlastní cestou, než tou kterou jsem si zvolila já. Není vyloučeno, že se na dalším rozcestí nepotkáme :-)

ZNÁTE TO?

Čtu naprosro úžasnou knihu od Byron Katie MĚJ RÁD SKUTEČNOST, nejdřív mě nebavila, měla jsem pocit, že mi Ketie nemůže říct nic nového ale! :-D ….

“Mariso jak reagujete když si myslíte, že váš muž chce být s ní?” bolí to…”a on žije s vámi?” mám dojem, že nežiji v přítomnosti. Nežiju tu skutečnost, že mě miluje a je se mnou…” žije s vámi, ale vy si v duchu myslíte, že žije s ní, Takže s tím chlapíkem nikdo nežije! Máme tady pohledného muže a nikdo s ním nežije!” Chci aby žil se mnou!  ” Tak kdy začnete? Jak se k němu chováte, když věříte, že chce být s ní, i když pravdou je, že chce být s vámi?” Nechovám se k němu dobře, Odstrkuji ho od sebe. ” A pak se divíte, proč je rád s ní.”

Marisa si vytvořila v hlavě představu, že si jí manžel málo všímá, že si s ní nepovídá…touto představou žila a přestala vnímat skutečnost (ve skutečnosti manžel své chování za celá léta nezměnil). Marisa však své představy nafoukla do takových rozměrů, až uvěřila tomu, že ji manžel nemá rád. Začala se na něj zlobit, vyčítat mu nepozornost o ni a manžel zahnán do kouta našel útěchu jinde, bolelo ho to, protože má Marisu rád často říkal: ” nechci ti ublížit”

Říká vám tento příběh něco? kolikrát jsme nepřítelem sami sobě jen proto, že jsme si vytvořili domněnku, která časem pěkně nabobtnala….varování, že není něco v pořádku poznáme podle toho, že nám věci padají z ruky, že se na nás někdo rozčílí, že dostaneme chřipku, že nám někdo řekne nechci ti ublížit….pak je čas na to, udělat si rozbor a najít to, kde je zakopaný pes a pomoci nám může právě tato kniha: Měj rád skutečnost…