Optimismus versus pesimismus….

Je ta sklenice z poloviny plná, nebo prázdná???? No a jak to mám vědět? Je tam půlka! Je realista optimista, nebo pesimista????

Nevěřím na ani jeden pohled, byla jsem už v životě obojím a žádný extrém pro mě nebyl dobrý, vždy mě to odvedlo od mého středu… Setkala jsem se s člověkem, který mi řekl :„ Ty jsi tak negativní, musím si dát na Tebe pozor, abys mě nestáhla na dno”.  …  Musela jsem se smát : „ já že jsem pesimista?” Dopadlo to přesně naopak, já vždycky viděla slunce na konci tunelu a on pětkrát denně kontroloval auto před barákem, musel mít zamčený byt zevnitř, nikdy si neudělal čas na zábavu atd. Když je, ale vedle sebe radost a splín, kdo zvítězí? Najednou je toho veselí méně a místo věty:” Ty jsi tak negativní, bojím se, abys mě nestáhla…” se stává realita:” vím, že jsem negativní, musím si dávat pozor, abych Tě nestáhl…”. Jinými slovy JSME TO, čeho se nejvíc obáváme, a nechceme přijít O TO, co jsme si složitě vydřeli a svými životními zkušenostmi prožili…. Průšvih nastává, když nás strach, donutí vydávat se, za opak toho, co cítíme uvnitř. Jsem optimista a vždy jsem jím byla, ale život mě vyškolil a dál přináší svá rozcestí, kdy tápu a cítím se nejistá. Když se v tomto období, budu s někým bavit, nabude dojmu, že jsem velmi pesimistická. Není divu, každá změna je plná otazníků a v ten moment mě radost opouští, zvlášť když se na křižovatce sejdou události k řešení, jako práce, starost o dceru, partnerství a osobní rozvoj…. Každá z věcí si žádala mou energii a já nevěděla kde ji honem brát. Umím se nad to povznést, ale vše potřebuje čas. Čas mě donutil k rezignaci a najednou se mi celá mozaika sama poskládala  :) . Jak?

Došlo mi, že důležitá je pro mě opora, je jedno, jestli fyzická, že se opřu o zeď, nebo psychická, či jaká si pomyslná. Oporou mi může být i menší možnost volby, nevolím mezi pěti, ale mezi dvěma rozhodnutími… Jak mě to napadlo?

Byla jsem před lety na kurzu intuitivní malby a namalovala jsem obraz, který mi lektorka objasnila takto: „ pro to abys, ze sebe vydávala to nejlepší, potřebuješ oporu.” Potom jsme měli namalovat kresbu o někom, kdo sedí vedle nás. Zdena namalovala černé kolo, které černila, až to vypadalo, že vydře díru do papíru, to je prý má energie, která je velmi intenzivní. Kolem černé malovala modré kolo a to má být má opora, vysvětlovala, že potřebuji cítit sevření a teprve z toho sevření jdou zelené paprsky z jádra ven, velmi silná energie, až záře. Moc se mi to líbilo, protože takto jsem to cítila i při kresbě své květiny. Jen já a můj muž budeme celek a díky tomu, budu někým lepším a prožívat věci jinak a teprve tehdy budu schopná ze sebe vydat daleko víc, než tuším…. Vzpomněla jsem si i na fotky, kdy krásné začaly být, až když jsem se opřela o zeď, v ten moment dostaly jiný výraz. A došla mi najednou jiná dimenze toho všeho….tedy že i pokud mám příliš věcí k řešení, zažívám hotové peklo, protože se má energie rozmělní a není zaměřená pouze na jedinou věc. Uvědomila jsem si, že v mé práci je problém právě v tom, že musím volit z tisíce možností. Když už jsem nevěděla kudy kam, pomohl mi úžasný člověk, který mě nasměroval a výběr zúžil, měla jsem pocit jako by mi postavil mantinely, postavil limity a já nemusím tápat, protože mimo to, pro mě nic není…. Vše mi najednou do sebe zapadalo a s narůstajícím pocitem klidu, se  vyřešil i poslední mezník…. má dcera, užívá si pubertu hůř, než bych očekávala, ale lépe, než sama tuší :) (….jednou mi řekla: “mám chuť vyskočit z okna”, zavrávorala jsem, ale odpověděla jí: „ než skočíš, tak si uvědom, že s Tvým štěstím skončíš na vozíku ;) „ ….. dokázala se zasmát a pak jí zamrazilo a řekla bych, že si tuto možnost na vždy rozmyslela….) . Dobře si rozumíme a hodně si povídáme a tak jsme uzavřely otazníky, kde je její místo, kam půjde, kde bude bydlet, proč jsou její přátelé najednou jiní atd. …

A proč to všechno říkám???? Že má rezignace, mé pesimistické období přineslo výsledek, kdybych stále jásala, nejspíš bych se nezklidnila, neztišila, nezačala bych o všem přemýšlet. Tato analýza, toto rozjímání a přiznání “jak se cítím” mým blízkým, mě dovedlo k nějakému řešení, zasunula jsem vše do správných přihrádek, už nepoletuji a netěkám… Teď budu čekat na výsledky, protože už se mohu soustředit na každou věc zvlášť, znám totiž směr, a mám se o co opřít :) . Mohu hledět dopředu s optimismem díky prožitému pesimismu, nejsem totiž ani jedno, jsem realista a tak zůstávám ve svém středu ;)

smysl života

“Už mě to válení nebaví, začínají mě napadat věci, jako proč tu vlastně jsem a co je smysl života, kruci, už to chce nějakou činnost :) ” Postěžovala si Karča na facebooku.

A vzápětí napsala Jana: “Stárnu… Bohužel…. Brečím v kině u pohádky pro děti, nemůžu spát do desíti a pálí mě žáha. A moje dcera taky stárne. Chce podprsenku a začínají se jí líbit kluci z 8. třídy. Pane Bože co to je? Chci zpět své miminko, chci spát do desíti (…tak dobře do půl desáté), chci se nacpat vánočkou, chci si zavázat boty bez bolesti v kříži a chci rozumět - Big time rush - nebo jak se to píše, chci vědět co to je: “jj- nn -” nebo co ještě píšou na facebooku ….  Ach jo …. Ale vezmu to pozitivně, třeba mě začnou pouštět si sednout v autobusu”.

Všichni bez rozdílu věku a pohlaví, bez rozdílu zda jsme mladí či staří, nebo zda jsme dokonce dětmi se občas trápíme tím, co je smyslem života, proč jsme se narodili a proč právě našim rodičům? Proč se nyní máme tak jak se máme a proč nás přepadá smutek a pocit deprese, když jsme získali to co jsme chtěli, dosáhli jsme toho, po čem jsme toužili a nemáme si vlastně vůbec na co stěžovat?…. vždyť jiní jsou na tom mnohem hůř… nám radí ostatní…jenže!!! tato informace moc nepomáhá, že?

Pamatuji si, že jako dítě jsem se všeho neskutečně moc bála. Chodila jsem tenkrát na taneční kroužek, který byl ve městě a dojížděla jsem na něj autobusem. Bylo to pro mě velké dobrodružství a večer mě vždy čekala cesta za tmy domů. Rodiče se s námi tehdy moc nepárali a nechali nás ať se s tím sami nějak popereme. Dnes rodiče své děti všude doprovází a vozí přímo na místo, nevím zda je to úplně dobře, ale to ať si každý posoudí sám….zkrátka jít ve tmě a podchodem, zvlášť když jde někdo za mnou, byla má noční můra. Honilo se mi hlavou tisíc myšlenek: “teď mě chytí a přepadne, co když mě zabije, když to udělá, tak to bude bolet a co potom? No potom už nebudu nic cítit a když nebudu nic cítit, tak mi to bude jedno, protože pak nic není. Když pak nic není, nebude mi nic chybět, nebude mi vadit, že jsem nepoznala manžela, své děti, že nevím jakou bych měla práci, protože pak není nic…” To NIC mě fascinovalo a vysvobodilo :) přestala jsem se bát a zároveň jsem měla pocit, jako by se nade mnou někdo usmíval :) Něco tam totiž je, nějaká vyšší bytost, inteligence, energie…dnes už věřím všemu.

Ať už je tam nahoře cokoliv, věříme, což je zavádějící, protože máme pocit, že musíme splnit nějaký úděl, musíme naplnit svůj osud, ale víte co?! nemusíme vůbec nic…. Smyslem života je žít, takhle jednoduché to je, podstatou je ochutnat všechny pocity a žít tak, jak MNĚ se to líbí, abychom cítili: ” tohle mi sedí!!!” Aby na smrtelné posteli ležel člověk, který řekne:” svůj život jsem prožil dobře a mám čisté svědomí :)” Takový člověk umře v pokoji, jeho duch tu nebude bloudit, jako ten který musí posmrtně dohnat co za života nestihl, ale odejde rovnou domů, tam, kam patří, protože svůj pohár naplnil až po okraj. Podívejte se kolem sebe a upřímně řekněte kolik znáte těch lidí, kteří žijí SVŮJ život a ne život někoho jiného. Život své ženy/muže, svých dětí, svého šéfa atd. Pokládejte si otázky:”dělám co mě baví? žiji s tím s kým chci žít? žiji tam kde se mi to líbí?” a mohla bych pokračovat… Píšu to v každém článku, ale INTUICE je jediná koho máte poslouchat a nehodnotit, když druhý bude žít úplně naopak, co vy víte jaké poučení potřebuje pochopit a prožít? Když nekouřím, proč mám ohrnovat nos nad kuřákem? Já nekouřím, protože jsem třeba v minulém životě byla kuřákem a umřela jsem na rakovinu plic, proto by do mě nikdo cigaretu nedostal…Nekradu, protože jsem jako dítě ukradla prstýnek, přišlo se na to a bylo mi tak hrozně, že ten pocit už zažít nechci. Nespím s ženatými a zadanými muži, protože jsem byla podváděnou manželkou a ten pocit je tak hrozný, že když jsem to párkrát zkusila, vždycky jsem myslela na tu ženu která čeká doma…atd.. Chápete? V Bibli je napsáno: ” všeho zkuste, co je dobrého se držte…” Takhle to je, podstata života je:” JÁ jsem na prvním místě a pak vše ostatní”, neříkám být sobcem, platí přece pravidlo: “chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k Tobě..” K Tobě, znamená JÁ…cítíte to? Že je to jen o Vás????

Píšu tu hezké věci, ale co dělat, když mě přepadne splín??? Pokud mě napadají otázky: “proč tu jsem, k čemu to vlastně dělám…” není to hned konečná v našem životě. Znamená to pouze to, že mi něco chybí, že pokud jsem došla k nějakému cíli, tak si mám vytyčit další cíl, i sportovec překonává dál své rekordy… Pokud otázky souvisí s tím, že nevím co dělat a tzv. se nudím, protože všechno mám, tak se mám ptát:” co by mě mohlo bavit? V čem jsem opravdu dobrá a co bych mohla rozvinout?”

Otázek bývá spousta, na všechny neodpovím, ani tu všechny neotevřu, ale pokládání si otázek je klíč ke štěstí, k pocitu naplnění, protože na ně odpovídá naše intuice a tímto způsobem se jí naučíte naslouchat….z počátku budete mít pocit, že neslyšíte nic, i to se může stát a tak vezměte papír a tužku a pište co Vás napadne (jak se cítíte, co máte za sebou, co od sebe dál očekáváte…) a když Vás napadne otázka, pište odpovědi, které se začnou drát na povrch jedna přes druhou, je to hukot a budete koukat co se o sobě dozvíte a kam najednou míříte :D  Jak myslíte, že jsem se dostala z toho bláta ve kterém jsem žila? ;) Intuice je totiž propojená s vesmírem a tak budete mít odpovědi přímo od zdroje všeho živého a odpovědi přímo Vám na míru :) je to energie, kterou budete vnímat stále víc, až z Vás bude jiný člověk :) Přeji Vám hodně odvahy a štěstí v naslouchání sebe sama :)

VÍRA = NADĚJE

Dokud nepřestaneš věřit, tvé světlo bude svítit..

Tak před otázkou víry stojím každý den. Jsem podnikatelka a žiju ve velkém stresu, každý den si říkám: “dnes bude určitě pěkná tržba”. Když není, tak říkám: “zítra to bude lepší, protože v pondělí to bývá slabé”. Pak zase: “zítra bude po výplatě, tak…” a tak dál a tak dál, už několik let…. je to náročné na psychiku a nemusím nikomu vysvětlovat, že i fyzická schránka díky stresu chátrá…. Pobavila mě dcera, když jsem opět pronášela svá prohlášení až…. Řekla mi: ” to od Tebe slyším pořád!”

No a o tom to je, říkám to a opakuji a doufám, že opět uvěřím… Když je mi do zpěvu a je období, kdy se prodává samo a netíží mě fronta dodavatelů čekajících na platbu, ani mě nenapadne, že bych nevěřila na veselejší a šťastnější budoucnost bez dluhů a existenciálních problémů. V tomto období se věří samo a světlo tak krásně svítí, v dáli se rozlévá do všech stran a na světě je najednou úžasně lehce a překrásně :) Pak ale přijde jeden, dva týdny bez prodeje a mám být veselá a optimistická? Mám vysílat pozitivní energii, abych příjemné věci a události přitáhla do svého života? A jak? …..Hezky se to čte v knihách, Ti co byli na dně jsou najednou úspěšní a bohatí….. Když bylo nejhůř, četla jsem si takové příběhy a snažila se v tom najít pro sebe naději a útěchu, ale nejde to vždy snadno. Fungovalo to zhruba čtyři roky… jenže před nedávnem, jsem byla v takové krizi, že mi nepomáhalo už nic a já se jen dívala, jak se řítím do velkého průšvihu. Nejspíš jsem byla na opravdovém dně, donutilo mě to totiž nehledat berličky, ale konečně se ptát PROČ jsem klesla tak hluboko a co jsem udělala špatně????  Začaly mi přicházet odpovědi. Psala jsem si všechno co jsem si začala uvědomovat a dohromady mi vznikla celá řada důvodů, kvůli kterým se nacházím právě tam, kde jsem. Naše duše je propojená s vesmírem, nebo chcete-li náš duch je propojen s Bohem a když se zeptám PROČ? a jsem k sobě opravdu upřímná, tzn. nesvaluji vinu na ostatní a přiznám si své chyby, nebo pokud je nevím, tak aspoň připustím, že jsem to já, kdo chybu mohl udělat. V ten okamžik začnou přicházet, v podobě vlastních myšlenek, neuvěřitelné a pravdivé informace :) To s sebou přináší vysvobození, protože na každou otázku PROČ dostanete určitě odpověď :)

I mně odpověď přišla, vlastně spousta odpovědí a jedno východisko. Přineslo mi novou naději a nové světlo a tak musím zatnout zuby, vydržet a říkat si: “až….” Je to stejné jako na počátku, ale s novým pocitem:  už zase věřím :)



Neštěstí ve hře, štěstí v lásce…

NEŠTĚSTÍ VE HŘE = ŠTĚSTÍ V LÁSCE


…něco na tom bude, skončila mi oblíbená série Kdo přežije (SURVIVOR). Byla jsem v šoku, že vyhrála Parvati, typovala jsem Amandu a dokonce jsem si myslela, že vyhraje na celé čáře :) jenže…. Amanda skutečně vyhrála a to velkou lásku, takovou kterou poznáte jednou za život, vyhrála Ozzyho. Chci zůstat v blažené vědomosti, že jsou spolu a jsou šťastni….

Hodně jsem o tom přemýšlela a díky jedné chytré ženě, jsem došla k závěru, že je to spravedlivé :) Každá dostala to své. Parvati je intrikánka a lidi bere jako nástroje k tomu, aby je využívala a dostala od nich to co chtěla, dokonce se tím i chlubila a dokonce veřejně… Myslíte si, že potká taková žena opravdovou lásku? Dostala spravedlivě co zaslouží,  možná se opravdu zamiluje, ale přitáhne k sobě muže, který jí využije a odkopne a možná jí šikovně připraví o tuto výhru. Bude tato žena tedy šťastná? Nevěřím že bude, myslím že když na vlastní kůži zakusí jed který rozdávala, bude mít teprve příležitost se zamyslet a určité věci přehodnotit a pokud v sobě najde sílu, změní se a teprve potom bude šťastná, pak si teprve bude moci říct:         ” vyhrála jsem” :)

Ty lidi kteří dávali Parvati hlasy moc nechápu, ale je pravda, že při otázkách si to Amanda ve dvou případech pokazila….Myslím, že v jednom případě nebyla úplně upřímná a to jí pokazilo vítězství, kdyby zůstala pravdivá a řekla Cirie, že s ní by měla menší šanci na vítězství, možná mohla získat prvenství….ale to nechme stranou, mohla být pod tlakem a sama vím, že někdy potřebuji na správnou reakci trochu času. Zkrátka trvám na tom, že výsledek je spravedlivý a každá dostala co si zasloužila :) Ozzyho vyznání Amandě bylo krásné a doufám, že opětované :) pokud se díky soutěži našli, bylo to v plné režii vesmíru a nemohla jsem si přát lepší hapy end :)

Když mluvím o hře, mluvím také o penězích, vždy soutěžíme o výhru a myslím, že výše uvedené tvrzení má souviset právě s penězi. Tím se dostávám k oné radě moudré ženy. Vysvětlila mi, že když nám vesmír otevře cestu k penězům máme ji přijmout. V takové situaci se teď nacházím, jsem právě v branách velkého projektu, který jde sám od sebe a nestojí mě mnoho úsilí. Zkrátka mi na všech cestách svítí zelená a jsem překvapená jak snadno se mi po té cestě jde. Cítím, že jsem pro tuto práci předurčena  a že nic lepšího jsem si nemohla přát, určitě tu sílu a mocnou energii, když se Vám daří znáte :) Jenže když je podvědomí nasměrované na zisk, na energii pentaklů, nemůže být současně nasměrované na lásku, na energii pohárů. To mi přijde logické. Přitahujeme totiž to co máme v podvědomí a já tam mám práci a zisky, i v noci se mi o tom zdá a vím, že kdyby teď přišel muž po kterém toužím, nedotáhla bych projekt do konce. Ukonejšila bych se myšlenkou, že už o nic nejde, už jsme na všechno dva a zas bych zůstala s prázdnýma rukama… Mé podvědomí se z tohoto důvodu lásce brání a tak vím, že přijde až budu soběstačná, až všechen stres z nedostatku pomine, teprve pak pocítím úlevu která mě rozsvítí a pak přijde ta správná energie lásky. Pak totiž budu milovat celý svět a všechno v něm, zmizí všechen strach :) a ten konečný dopad toho všeho je, že budu-li vyrovnaná, potkám i vyrovnaného muže. V tom tkví rovnováha vesmíru: pokud se mi vyjímečně dobře daří v jedné oblasti, nemůže být stejné procento energie v té druhé. Daří se mi i v lásce, ale není to láska napořád, takže tím jen chci říct, že to nemusí nutně znamenat strádání, jen jde o to si uvědomit, že jsou věci které se stávají jednou za život. Pro mě to znamená věnovat se teď svému projektu, protože taková šance už se nebude opakovat a tak hodlám využít velkého požehnání, dotáhnu vše do konce a tím uvolním správné energie pro další výzvu, třeba právě pro lásku :)

Bláto, poušť i oáza….

…takto
by se daly nazvat etapy mého dosavadního života.

BLÁTO

Jsem
na prahu dospělosti a říkám si: „vím přesně co chci!“

Blátíčko
je příjemné, prospěšné mé pleti, hotová relaxace. Můj
novomanžel k zulíbání, vlastní byteček, za čas i dítě na
cestě, co víc si přát?!…… Najednou zjišťuji: „takhle, ale
žít nechciiii!“

Proč
mi nikdo neřekl: „nevdávej se tak mladá, musíš nejdříve
poznat sama sebe, abys dobře věděla co od života čekat a kam
směřovat?“ Bláto zasmrádlo, zčernalo, slunce skoro nevidět.

Žití
na vesnici se mi zdálo těžkým údělem, vyhlídka na novou práci
nijaká. Dcera mě už také nepotřebovala. Že ji mám jsem poznala
podle aktovky v rohu pokoje a večerním proražením bolestného
ticha: „co bude dnes k večeři?“ když přiběhla večer domů.
Můj drahý muž, se doma nepohyboval už….co by taky doma dělal,
když nechodím oblečená jako Jana a nevypadám jako Dana. A bláto
zasychalo a ztěžklo jako kámen….zaživa dobrovolně pohřbená…

Tak
to tedy ne!!!

POUŠŤ

Bylo
mi 29let a já po 10letech manželství zakřičela DÓÓÓST!!!

Bláto
začalo pukat a oloupávat se z mého těla, jako by se právě
vykuklil přenádherný motýl.

Ach
to slunce, tolik mi chybělo. Cítím se jako znovuzrozená a chce se
mi zpívat, skákat a smát se. Všechno zkusím, najdu si přátele
a práci, tady to bude snadné, vždyť jsem ve velkém městě….
Blaženě jsem plula na vlně euforie… s dcerou si rozumím, mám
krásnou práci, mohu číst, mohu malovat a já tak postupně
zjišťuji co mě opravdu baví a naplňuje a stávám se někým
jiným.

Někým
úplně jiným, někým nepochopitelným…nepochopeným, úúúúplně
sama! V krku mi vyschlo a slunce tak pálí, sotva se plazím. Sama v
poušti bez přátel, jen kocour mě věrně čeká doma……

vodu,
chci pít…

umírám
touhou a žízní, protože už zase vím co chci!

Toužím
tančit!!!

OÁZA

Probouzím
se jako ze sna, směji se všemu a na všechny…. Slunce stále
svítí, ale palmy a voda nabízí osvěžení….je to příjemné a
já procitám. V dáli slyším chichotání a vidím tančící
páry, jdu blíž a hudba rozehrává každičký nerv mého těla:
„vždyť já tančím!!!“ Jak je tento život slastný, tolik
přátel a nových zážitků, kdybych to už tenkrát věděla,
mohlo být vše jinak… Každý den se probouzím veselá a plná
očekávání, co dnešek nového přinese a tančím….zas tančím
a zas vidím své přátele a dívám se do dálky: „co za obzorem
může asi být?“ Znám každý kout této země, každou bytost na
ní, nikdo tu nezůstal sám a já teskním. Jsem jak v pasti: „copak
tu pro mě nikdo není?“ Obzor je magický, nový a přitažlivý,
jaká tajemství asi skrývá? Snad tam můj milý bývá?…je tak
těžké odejít a překročit poušť, udělat krok zpátky a
zažívat pálící slunce osamocení…ale ten obzor, tak blízký
se mi najednou zdá….

A
Ty se mi díváš do očí: „našla jsi mě, tak dlouho jsem
čekal…“ :-)

Alenka v říši divů

…ANEB VŠICHNI JSME MIMOŇOVÉ

Protože každý si žijeme ve svém vlastním snu, ve své vlastní mysli. Každý  z nás se nachází v úplně jiném světě než ostatní…..

Viděla jsem Alenku v říši divů a přestože šlo o jiný příběh než znám z knihy, moc se mi líbil…..Alenka tvrdila, že není tou Alenkou za kterou ji všichni považují a rozhodla se jednat po svém, i když jí opakovali, že je to právě ona kdo říši zachrání a setne hlavu drakovi. A právě tím, že dělala pravý opak toho co se od ní čekalo svůj “osud” naplnila….                                                  

A o to jde, mám kamarádku která je posedlá výkladem z karet, chce na každou otázku znát odpověď a místo toho, aby si nechala jen poradit a dál na to nemyslela,  snaží se naplnit “věštbu”.  A tak se stala jakousi karetní loutkou, bez svobodné volby. Co, ale ty karty jsou? Když jsem byla před lety poprvé u kartářky, stála jsem před rozhodnutím “mám odejít od manžela, nebo nemám?” odpověď zněla: “když odejdeš, budeš nešťastná, když zůstaneš, budeš nešťastná” a tak jsem zůstala s tím, že mám-li být nešťastná tak chci mít  jistou aspoň střechu nad hlavou. A právě tohle mě tenkrát zachránilo…. Musela jsem si ten pohár vypít až do dna, “nechat si” manželem fyzicky ublížit a teprve potom odejít ….až po velmi dlouhé době mi došlo, že právě tohle bylo velmi důležité. Jsem měkosrdcatá a při prvním manželovo žadonění bych se vrátila. Možná už bych nenašla odvahu skutečně odejít. Díky tomu, že jsem si sáhla na úplné dno, mohla jsem pochopit všechny souvislosti a konečně vidět manžela jaký doopravdy je a vědět, že mé rozhodnutí odejít je konečné a nikdy toho nebudu litovat…. V této situaci mi tedy karty opravdu pomohly, protože jsem měla na srdci velmi důležitou otázku. Karty myslím ukazují naše nitro, intuici a kdo jí neumí naslouchat tomu mohou karty pomoci udat počáteční směr, když se rozběhnete už žádné odpovědi nepotřebujete. Dobře je vnímáte a cítíte :)

A jak to se mnou bylo dál? Jednou za čas jsem chodila na rady ke kartářkám, pomáhalo mi to najít rovnováhu a jistotu dalších důležitých kroků. Časem jsem ale i já byla závislá a nedočkavá dalších schůzek,  je snadné podlehnout a chtít vědět jestli ten pravý přijde :) Později mi došlo, že ty karty ovládám, jsem natolik senzitivní, že mi vždy  “vyšlo” co jsem si nejvíc přála, což bylo velmi vzdálené od skutečnosti. Jeden příklad za všechny:  :) “vdávat bych se měla za půl roku? …..zajímavé,  když ještě nemám přítele a ten na kterého tolik myslím nejeví známky zájmu :) “ …. Bylo mi to hodně podezřelé a ve chvíli, kdy kartářka řekla, že brzy budeme mít syna a ON jej bude velmi milovat, protože bude počat z velké lásky, CVAK! došlo mi to… něco tady bylo špatně :-) Výsledek? Ano, můj vyvolený má syna, ale ne se mnou, vrátil se k bývalé přítelkyni :) …… Už se karet neptám a nechávám se překvapit, co mi život přinese :)          

S Alenkou jsem se ztotožnila okamžitě, mám ve své hlavě říši divů a často vyvracím sobě samé to, že já nejsem já a toto není můj osud, já si ho přeci namalovala hezčí :-) …jenže, ať udělám cokoliv, má-li to být, tak to bude a i když půjdu zdánlivě proti svému cíli, stejně tam dojdu a svůj “úděl” splním.  Že je to někdy cesta trnitá nevadí, má to svůj důvod :-) Pokud mě to něčemu naučí, ráda to přijmu….

 

Cesta

 

Nevěřte ničemu z doslechu ani svatým tradicím, nevěřte domněnkám ani zakořeněným názorům, nevěřte ani slovům ctihodného mistra, přijměte pouze to, co jste sami důkladně prověřili a zjistili, že to slouží dobru vašemu a ostatních lidí.“

 

Buddha (vl. jm. Siddhártha Gautama) asi 563 př. n. l. - asi 483 př. n. l.

 

Úžasná a pravdivá moudrost :-) . Měla jsem dlouho pocit, že nedělám nic dostatečně dobře, trpěla jsem výčitkami, když jsem po půl roce „správné“ cesty najednou změnila směr. To co bylo dobré včera, nebylo dost dobré dnes a tak jsem zmateně pobíhala od jednoho rohu k druhému a přála jsem si cítit se jako Ona, jako On….. Až v létě na kurzu pastelek mi došlo jak to má být a teprve nedávno jsem dokázala pojmenovat, co je pro mě vlastně správné.

Abych byla konkrétní, velmi jsem vzhlížela k jedné ženě, říkejme jí Katka. Byla mi vzorem svou moudrostí, mladostí…. zářila jako slunce, i když byla přísná, ale měřila stejným metrem i sobě a to se mi líbilo. Říkala jsem si: „ta už je daleko, Katky přísnost je tedy oprávněná, protože vidí důsledky špatných kroků a tak se jim vyhýbá dopředu“ Cítila jsem, že takto bych si přála žít.

Jenže jsem živel a tak často jednám dříve než myslím, to je moje podstata, taková jsem a následky za chybná jednání si musím nést. Někdy je to příjemné, jindy méně, ale žiju a dýchám a raduju se, cítím se svobodná :-) Svou cestu jsem našla a přijala, že jsem občas odřená, nebo potlučená? Co na tom, buď se poučím z předchozích modřin, nebo poučení vyslechnu a tu díru rovnou přeskočím, nebo mě to křoví bude přitahovat tak dlouho dokud nepochopím, že se musím vrátit a i když si zajdu pěkný kus cesty, musím ho prostě obejít….Je to ale má zkušenost a ta mi dává svou vlastní moudrost, není to „odpapouškované učení jiných mudrců“

Katku jsem viděla po roce, překvapilo mě jak byla „vyhaslá“, měla jsem z ní divný pocit a nevěděla jsem z čeho pramení. Myslím si ale, že hodně věcí ve svém životě dělá, protože se to tak má a tak je sevřená a sešněrovaná, aby se ani na centimetr neodchýlila od své „vize“…Je hezké dělat věci jenom dobře, ale pro mě je důležitější si vše ohmatat a prožít…. Kdo určuje co je správné pro mě? Kdo určuje co je správné pro Katku? Má cesta je jen má a odpovídám za ní jen sobě. Katky cesta je jen její a odpovídá za ní též jen sobě…. Kdo jsem abych někoho soudila? Už nemám vzor ani cíl, mám jen cestu a ta je pro mě důležitější :-)