Manželství?

Jaké důvody jsou k tomu se v dnešní době brát? Brát…. „Beru si tě“, mi evokuje představu:„chci tě vlastnit, budeš mi patřit.“ To zní nehezky, nedobrovolně, ale i kdyby to tak bylo, vlastnit, znamená mít zodpovědnost. „Zodpovídám za to, že se budeš mít dobře, protože se o tebe postarám, budu tě hýčkat, milovat a přede všemi se k tobě přiznám.“ Stejně se mi to slovo moc nelíbí, mnohem víc mě přitahuje: „ budeme oddáni.“ Oddat se, znamená: „ vydat se dobrovolně, plně do tvých rukou, nenechat si nic pro sebe, nic ti netajit a být tu jen pro tebe.“ :)

……..

Nevím proč, uklízela jsem a do ruky mi přišla knížečka: Manželská smlouva od Dereka Prince z roku 1978. Vychází z Bible a Derek se v ní opírá o původní Hebrejské texty. Zkusím tedy přiblížit Derekovo poselství, jak jsem ho já pochopila, po přečtení knížečky.

Manželství je „tajemství“, se píše v epištole Efezským (5, 22-32). Tajemství, je skryté poznání, něco co objevíme, až když v něm žijeme. Není možné plně pochopit jeho význam, dokud do něj nevstoupíme. Proč? Protože manželství je smlouva, která nabývá platnosti, až když je potvrzena slibem. Podle Bible je jakákoliv smlouva zpečetěna pouze smrtí. „Umírám“, tedy už nejsem jen JÁ, ale jsem nyní já a ty, tedy MY, jako jedno tělo, jako nová bytost! Teprve tehdy ztrácí oba svoji identitu a získávají novou….

Tajemstvím je nový pocit: „ cítím co on/ona.“ Manželství mám za sebou, žila jsem ho deset let, prozradím, že když mě manžel podvedl s jinou ženou, cítila jsem to, ale nechtěla tomu věřit. Mé srdce si bylo jisté…. Tento prožitek mi potvrdilo mnoho žen. Derek Princ o tom píše: „ze smrti mého JÁ, vyrůstá nový život, oba pak žijí tento nový život v tom druhém a skrze toho druhého. Manžel říká manželce – můj život, je v tobě. Prožívám svůj život skrze tebe. Jsi vyjádřením toho, co jsem… Bez spojení, tedy bez toho, že jedno jsme, nemohou být plody.“ Smlouva vede ke sdílení a k plodnému životu. Život, který se nesdílí, zůstává neplodný. Plody jsou tedy odměnou…. Chápu to tak, že strom manželství je krásný, voňavý, když kvete, ale jen když dává plody, je užitečný! Proto je to tajemství. :)

Krásně mi to zapadá do prožitku z jedné meditace před lety, během kurzu intuitivní malby. Nebyla má, ale byla o mně. Zdena tehdy namalovala jádro energie, černila jej, až skoro vyryla díru do papíru, z toho jádra vycházely paprsky. Řekla: „ to je tvá energie, je velmi silná….“. Pak kolem, ale udělala modré pole a vytvořila tím jakoby obal, neboli silové pole a to komentovala slovy: „ viděla jsem, že potřebuješ oporu, (to je ten obal) a až ji budeš mít, začneš vydávat energii, která to vše prostoupí.“ Z jádra vycházeli paprsky, které vystřelovali i mimo papír, nebo aspoň to tak naznačila. Chtěla zdůraznit tu sílu. :) …. Byla jsem fascinovaná, hned jsem věděla, že s mužem po boku mi bude lépe, ale ještě jsem netušila, co později uvidím. Totiž že vše je ve všem. Na podzim loňského roku jsem potkala svou spřízněnou duši a přesto, že zažíváme velké životní zkoušky, jsme spolu moc šťastní, jsme celí…. Vybírala jsem si dárek k vánocům a dostalo se mi krásného potvrzení v podobě kamene Septarie, jeho průřezu (viz foto). Ještě teď jsem v šoku, jak je možné, že kámen, který vzniká tolik let, v sobě ukrývá takový dokonalý obraz. Obraz nás dvou, obraz podobný tomu, který malovala Zdena.

Septarie

Septarie

To je Bůh, to je to tajemství, zatím jen lehce poodhalené, ale když se spojí dva lidé, dvě duše, které věří a jsou spřízněné, jsou vzácnější než celý vesmír. Proč? Jsou úplní a díky společné záři mohou vykonat něco velkého a jedinečného, co sám svou energií jeden nedokáže. Když půjdu do hloubky, Šalamoun v knize Kazatel (4, 9-12) říká: „lépe jest dvěma než jednomu… ano trojnásobný provázek nesnadně se přetrhne“. Tím třetím provázkem myslí Boha, pro vás chcete-li, vesmír, energii. Naše intuice je Boží vedení, tak to cítím a Bůh posvětí pouze vztah podepřený smlouvou. Je to akt, kdy slibujeme, že to myslíme vážně a proto jsem přesvědčená o tom, že teprve tehdy, nám může být odhaleno, co je za oponou, co je za tím…..

Smlouva (manželství) sebou nese i určité závazky.

Úloha manželky je: radovat se z úspěchu svého muže více, než z úspěchů vlastních. Prokazuje mu jen dobro a žádné zlo, po celý svůj život. Podpírá ho a povzbuzuje. Muž, který má takovou manželku, není závislý na uznání nikoho jiného. Prosperuje, je znám jako JEJÍ manžel, bez její pomoci by nebyl schopen dosáhnout čestného postavení. Povzbuzovat, však není pro manželku snadnou věcí, zvláště pak v době tísně. Derek říká, že nejvíce potřeboval povzbudit tehdy, když si jej nejméně zasloužil. „ Potřeboval jsem někoho, kdo mi věří i tehdy, když už všichni ostatní, nade mnou zlomili hůl. Nepotřeboval jsem kázání, nepotřeboval jsem radu…. potřeboval jsem někoho, kdo mi důvěřuje.“ Povzbuzení vyžaduje sebezapření, ale to je právě ta podstata manželské smlouvy. Již nežijete sama pro sebe!  To je vzkaz od Dereka všem ženám. :)

Úloha manžela je krásná: Chválit ji!!! :) Čím víc dáte, tím víc získáte. „Žena (manželka) jest sláva mužova (manželova).“ Úspěšnost manželky se projevuje v manželovi. Moc se mi líbí odpověď jednoho evangelisty. Na otázku, jaký je to muž? On odpověděl: „ zatím nemohu říci, ještě jsem neviděl jeho manželku.“  Co tím myslel? Vztah ženy, jako manželovi slávy, je krásně zpodobněn na nebeských tělesech. Měsíc je slávou Slunce. Nemá svou vlastní slávu. Celá jeho krása vzniká tím, že odráží sluneční záři. Měsíc je hornina, která sama o sobě nevydává žádný jas. Je to, však materiál s nejvyšší odrazivostí. Měsíc odráží sluneční světlo potud, pokud nic nevstoupí mezi něj a Slunce. Když však nějaké jiné těleso, například Země, vstoupí mezi Měsíc a Slunce, projeví se následek u Měsíce. Ztratí svoji záři. Úloha manžela je zkrátka zajistit, aby byla jeho žena bezstarostná, měla pocit bezpečí, muž by ji měl chránit a pečovat o ní. Pak se odmění svou září. :)

Líbí se mi, že ze všech doporučení a pouček se nejvíce vyzdvihuje u ženy POVZBUZOVAT manžela a u muže CHVÁLIT svou manželku. :) Znám tolik partnerských vztahů, sama jich mám pár za sebou a tyhle dvě věci dělají největší problém! Muž se často chválí sám a žena mívá blízko k intuici, tedy k povzbuzení. Je nám to tak přirozené. Chci tím říct, že jako žena se neumím tak samozřejmě pochválit, jako to umí muž, když řekne: „ to jsem borec…“ Právě proto je chvála, pro nás nejvíc, máme jí tak málo, že nás vždy krásně rozsvítí. A co teprve když je jí více a více?…. Muži, ti zas tápají na rozcestích a my ženy jdeme, klidně si řekneme: „půjdu vlevo…“ Proč? No protože je nám přirozené řídit se pocitem, šestým smyslem a proto jsme žádáni, abychom své umění intuice a povzbuzení darovaly svým mužům, ve chvíli kdy je rozum zrazuje a chybí světlo na konci tunelu.

Vidím to světlo, to štěstí, které v manželství teprve začíná a těším se, až roztáhnu oponu a poznám, další jeho tajemství. :)

Optimismus versus pesimismus….

Je ta sklenice z poloviny plná, nebo prázdná???? No a jak to mám vědět? Je tam půlka! Je realista optimista, nebo pesimista????

Nevěřím na ani jeden pohled, byla jsem už v životě obojím a žádný extrém pro mě nebyl dobrý, vždy mě to odvedlo od mého středu… Setkala jsem se s člověkem, který mi řekl :„ Ty jsi tak negativní, musím si dát na Tebe pozor, abys mě nestáhla na dno”.  …  Musela jsem se smát : „ já že jsem pesimista?” Dopadlo to přesně naopak, já vždycky viděla slunce na konci tunelu a on pětkrát denně kontroloval auto před barákem, musel mít zamčený byt zevnitř, nikdy si neudělal čas na zábavu atd. Když je, ale vedle sebe radost a splín, kdo zvítězí? Najednou je toho veselí méně a místo věty:” Ty jsi tak negativní, bojím se, abys mě nestáhla…” se stává realita:” vím, že jsem negativní, musím si dávat pozor, abych Tě nestáhl…”. Jinými slovy JSME TO, čeho se nejvíc obáváme, a nechceme přijít O TO, co jsme si složitě vydřeli a svými životními zkušenostmi prožili…. Průšvih nastává, když nás strach, donutí vydávat se, za opak toho, co cítíme uvnitř. Jsem optimista a vždy jsem jím byla, ale život mě vyškolil a dál přináší svá rozcestí, kdy tápu a cítím se nejistá. Když se v tomto období, budu s někým bavit, nabude dojmu, že jsem velmi pesimistická. Není divu, každá změna je plná otazníků a v ten moment mě radost opouští, zvlášť když se na křižovatce sejdou události k řešení, jako práce, starost o dceru, partnerství a osobní rozvoj…. Každá z věcí si žádala mou energii a já nevěděla kde ji honem brát. Umím se nad to povznést, ale vše potřebuje čas. Čas mě donutil k rezignaci a najednou se mi celá mozaika sama poskládala  :) . Jak?

Došlo mi, že důležitá je pro mě opora, je jedno, jestli fyzická, že se opřu o zeď, nebo psychická, či jaká si pomyslná. Oporou mi může být i menší možnost volby, nevolím mezi pěti, ale mezi dvěma rozhodnutími… Jak mě to napadlo?

Byla jsem před lety na kurzu intuitivní malby a namalovala jsem obraz, který mi lektorka objasnila takto: „ pro to abys, ze sebe vydávala to nejlepší, potřebuješ oporu.” Potom jsme měli namalovat kresbu o někom, kdo sedí vedle nás. Zdena namalovala černé kolo, které černila, až to vypadalo, že vydře díru do papíru, to je prý má energie, která je velmi intenzivní. Kolem černé malovala modré kolo a to má být má opora, vysvětlovala, že potřebuji cítit sevření a teprve z toho sevření jdou zelené paprsky z jádra ven, velmi silná energie, až záře. Moc se mi to líbilo, protože takto jsem to cítila i při kresbě své květiny. Jen já a můj muž budeme celek a díky tomu, budu někým lepším a prožívat věci jinak a teprve tehdy budu schopná ze sebe vydat daleko víc, než tuším…. Vzpomněla jsem si i na fotky, kdy krásné začaly být, až když jsem se opřela o zeď, v ten moment dostaly jiný výraz. A došla mi najednou jiná dimenze toho všeho….tedy že i pokud mám příliš věcí k řešení, zažívám hotové peklo, protože se má energie rozmělní a není zaměřená pouze na jedinou věc. Uvědomila jsem si, že v mé práci je problém právě v tom, že musím volit z tisíce možností. Když už jsem nevěděla kudy kam, pomohl mi úžasný člověk, který mě nasměroval a výběr zúžil, měla jsem pocit jako by mi postavil mantinely, postavil limity a já nemusím tápat, protože mimo to, pro mě nic není…. Vše mi najednou do sebe zapadalo a s narůstajícím pocitem klidu, se  vyřešil i poslední mezník…. má dcera, užívá si pubertu hůř, než bych očekávala, ale lépe, než sama tuší :) (….jednou mi řekla: “mám chuť vyskočit z okna”, zavrávorala jsem, ale odpověděla jí: „ než skočíš, tak si uvědom, že s Tvým štěstím skončíš na vozíku ;) „ ….. dokázala se zasmát a pak jí zamrazilo a řekla bych, že si tuto možnost na vždy rozmyslela….) . Dobře si rozumíme a hodně si povídáme a tak jsme uzavřely otazníky, kde je její místo, kam půjde, kde bude bydlet, proč jsou její přátelé najednou jiní atd. …

A proč to všechno říkám???? Že má rezignace, mé pesimistické období přineslo výsledek, kdybych stále jásala, nejspíš bych se nezklidnila, neztišila, nezačala bych o všem přemýšlet. Tato analýza, toto rozjímání a přiznání “jak se cítím” mým blízkým, mě dovedlo k nějakému řešení, zasunula jsem vše do správných přihrádek, už nepoletuji a netěkám… Teď budu čekat na výsledky, protože už se mohu soustředit na každou věc zvlášť, znám totiž směr, a mám se o co opřít :) . Mohu hledět dopředu s optimismem díky prožitému pesimismu, nejsem totiž ani jedno, jsem realista a tak zůstávám ve svém středu ;)

Vášeň & milování

Moc se mi líbí první část tohoto článku, dává mi to smysl :

http://zenyzenam.cz/tajemstvi-muzske-a-zenske-sexuality/

Chci se s Vámi podělit o vlastní zjištění.

Ani nevím, kdy jsem na to přišla, jen si pamatuji ten okamžik…. Bylo mi, jako by mě polili studenou vodou, rázem byla veškerá iluze pryč a současně s tím přišel osvobozující pocit: „konec honby za vášní.”

Jsem živelný člověk plný vášně k životu a vůbec, se do všeho pouštím s vervou a na plno. V desetiletém manželství jsem se mnohokrát přistihla při myšlence: „ tak máš, holka, vybráno, už nezažiješ tlukot srdce, knedlík v krku, že sotva promluvíš, pocit studu, jestli neuteče a ten slastný pocit, dotýká se mě někdo, jehož doteky neznám a o to víc si je užívám, protože nevím, co přijde…” Každý chceme, co nemáme, jednou za čas nás něco podobného určitě napadne. Mám pro Vás velmi dobrou zprávu, stálé je krásné. :) Jak jsem na to přišla? Pořád toužím po vztahu plném vášně. Jenže pár takových vztahů mám za sebou, byli krásné, jen nenaplněné. Přemýšlela jsem, co mi tak vadí? Co je vlastně vášeň? Proč jsem jí tak posedlá? A jak pořád říkám, kdo se ptá, ten se dozví….. V odpověď mi přišla,  opravdu ledová sprcha….

Vášeň totiž neexistuje, neexistuje v realitě, vášeň se nám děje pouze v hlavě!!!

Jste také v šoku? Ve filmech to vypadá tak hezky, že? Třeba nebudete souhlasit, ale projděte si své zážitky a přemýšlejte, zda mám pravdu. Opakovaně to probíhalo asi takto: seznámili jste se, sešli se, bylo vám hezky a touha rostla. S rostoucí touhou začala pracovat fantazie, ta způsobila neklidné noci a jedno jediné: „ už se mě konečně dotkni…” Stalo se…… a za „pět minut” bylo hotovo…. Chápete? Veškerá předehra, veškerá touha se odehrála v hlavě, během těch neklidných nocí a pak…….., stačil jeden dotek a bylo po všem….. víc jste nemohli ustát, i kdybyste chtěli, vždyť to bylo příliš dlouhé čekání…. Po takovém zážitku vždy přišel pocit, alespoň u mě to tak bylo: „jsem tak prázdná, cítím se jak vykradená,  vždyť jsem si přála víc ?!”…. Chtěla jsem, aby mě hladil a já jeho, abychom si to užili… Jenže bez lásky se toho nikdo nedočká a láska nemůže podlehnout vášni, ta chce  čas. …. Co se stane při čekání? Vášeň se předrží a zmírní, pak teprve přijdou momenty kdy si voním k jeho vlasům a jsem šťastná, že jsme spolu a jen tak “jsme”, protože to všechno má najednou hloubku… těší mě pouhé povídání si s ním a najednou je pohlazení víc a je mi milejší , v ten okamžik si uvědomím, že to o čem jsem snila, vlastně opravdu prožívám a tak nikam nepospíchám a opětuji, sdílím…. Pokud se však vášni podlehne, vznikne z toho vztah plný tělocviku, to je ten horší případ. Ten lepší je odchod a útěk z nenaplněného očekávání a velmi vzácný případ je možnost, že přeci jen mohou ti dva začít od začátku, opravdu se poznávat a zjistit, že mají společného mnohem víc…

Co se děje, když se opravdu milujete? Když jste spolu pár krásných let? Vášeň jste předrželi a období zamilovanosti jste si opravdu hodně a velmi krásně užívali…… Už se hodně znáte, zmizel pocit cizosti, už víte, co znamená jeho, její pohled, už se nestydíte, protože v očích čtete: „ jsem s Tebou moc šťastný, šťastná.” Láska se soustředí na detaily: „máš tak krásné oči…”  Myslím, že se mi dostavil “aha” efekt. :)  To je ten rozdíl !!!!  Vášeň, je soustředění se na orgasmus, tedy na VLASTNÍ prožitek a láska, opravdové milování, je soustředění se na PARTNERA. Obdivujeme jeho, její rty, oči atd. …. A to postupně objevujeme, ochutnáváme :) . Po takovém zážitku, nemůže přijít pocit prázdnoty a zklamání… Myslím si, že při milování se mohu druhému dívat do očí a užívat si to spojení, proto může trvat déle….sami si doplňte, co všechno cítíte jinak :)

Když láska trvá dlouhé roky? Je to nuda? Vůbec ne, vím sice, co znamená tento dotek, vím i že předehra je téměř vždy stejná, jenže i v dlouholetém vztahu se dá vše okořenit. Tvrdím, že každý vztah má mít pevný základ a tím základem není nic víc, nic míň než opravdové přátelství - komunikace. Neexistuje, aby byl někde někdo, kdo ví víc než můj přítel, nebo přítelkyně. Pokud bude mezi námi toto pouto, pak se s každým zážitkem objevuje nová a nová touha, pak přichází pocit, znovu jsem se zamiloval, zamilovala. Tohle, ale nezažijete, dokud budete večer co večer sedět na gauči a koukat na televizi. Chci tím říct, že pokud budete milovat život a budete mít touhu pracovat na sobě a měnit se k lepšímu, bude tím i váš vztah kvalitnější a lepší, pak budete se svým partnerem i po letech opravdu šťastni.

Jedna věc, na kterou bych ještě ráda upozornila je ta, že by si partneři měli umět říct, jaká „gesta” jsou v pořádku a jaká ne. Co tím myslím? Hodně moc mě mrzelo, že se nemohu se svým mužem jen tak obejmout, aby to něco neznamenalo. Nestalo se mi to jen s ním, nevím proč, si každý myslel, že obětí je předehra? Vždyť se objímáme i s přáteli… Zkrátka běžné by podle mého názoru, mělo být právě objímání, pohlazení po rameni, po tváři, pusa když to tak cítíme….. a vzácností, která vzbuzuje touhu, by mělo být líbání a dotýkání se intimních partií apod.  A to právě třeba proto, aby se nemuselo říkat: „jdeme na to…” To je můj pocit, který může být u každého páru jiný, ale myslím si, že když se tyto zásady dodrží, je málo pravděpodobné, že se vytratí „vášeň” z dlouholetého partnerství :)

Tolerance

Každý člověk touží po spřízněné duši, se kterou by se velmi milovali, rozuměli si, vše sdíleli…. zkrátka, už nežili tu psychickou samotu. Nalezení takové duše je ale odměna, kterou každý nedostane. Jen člověk spravedlivý k sobě a k lidem okolo, si zaslouží stejně spravedlivého člověka….

Jste v šoku? Nebo se smějete, že říkám blbost? Tak se ptejte svého nitra, jestli máte vedle sebe partnera, kterého si zasloužíte… Já stále žádného nemám, mé vztahy dospěly ke konci pokaždé, když jsem přestala TOLEROVAT!!! Co je ale tolerance?  Je to velmi křehká hranice toho co mi vadí, ale ještě to unesu, ještě se nad tím pousměju a tím, co nemohu vystát a osobně se mě to dotýká, tedy mi to ubližuje. S tím jak se každý z nás vyvíjí, se tato hranice mění a tak to, co mi nevadilo před pěti lety, mi vadí dnes. Čím je člověk spravedlivější, tím méně toleruje a to je bod, který asi vyvolá největší bouři, protože nás nutí myslet si opak. Přece, jen „dokonalý” člověk je určitě i velmi tolerantní… Myslíte?

Jsem přesvědčená, že tolerantní jsme, protože toužíme s někým vydržet a hned neutéct, někoho za každou cenu vedle sebe mít…. Já bych vedle sebe třeba alkoholika netolerovala, vadí mi ufňukaní lidé, co se nedokáží ke svým problémům postavit čelem, atd. …. Obklopuji se jen lidmi, kteří mají rádi život, vidí své nedostatky a i přes to jsou sebevědomí a usměvaví. Už si rozhoduji o tom, s kým chci sdílet. Toužím po harmonii, proto nebudu tolerovat nikoho, kdo by mi chtěl brát energii a přesně to se děje, když toleruji příliš…

Tak tohle vím…. i tak se mi stává, že si úbytek životní síly uvědomuji pozdě. Totiž, když někoho nového poznám… bývá to člověk, pro mě čistý, jak nepopsaný list a teprve zážitky a zkušenosti začnou vypovídat o tom, s kým mám tu čest. Z počátku jsem překvapená, co vidím a snažím se to nějak řešit a tak s přítelem mluvím o tom, co se mi nezdá, co bych ráda změnila…. Chci říct, že pokud ze vztahu odcházím já, tak mé odchody, nebývají bez varování. Dochází k nim, až když zjistím, že se žádná změna k lepšímu vlastně nestala a většinou až tehdy, když vidím, kolik energie jsem ztratila a proč jsem najednou jak „vyždímaný hadr”. Odchodem zachraňuji vlastně sama sebe, obvykle ve chvíli, kdy si ještě pamatuji, kým jsem byla…. Po lásce totiž toužím tak moc, že se jí snadno otevřu, ale v ten moment se ve vztahu stávám obětí a muži toho často využívají….  Ano tak to je, nejsem perfektní, dělám chyby, třeba svou spřízněnou duši v tomto životě ani nepotkám, nebo se najdeme v období, kdy nebude možné, abychom si rozuměli, protože každého z nás, život posunul na jinou úroveň. Může se stát, jednou budu třeba tak vyprahlá a bude mi jedno, že nežiji svůj sen plný harmonie a souznění, začnu pak chtít kohokoliv a budu šťastná, že o mě vůbec někdo stojí. Nevylučuji to, ale zatím mi mé JÁ, nedovolilo tolerovat, ztrátu sebe sama. To je má hranice, neztratit svou přirozenost: „miluj mě, jaká jsem, nebo jdi o dům dál”. Nechci tím však říct, že nejsem ochotná dělat kompromisy. Kompromis a tolerance jsou dvě odlišné věci, tak to cítím. Myslím si, že spřízněná duše je člověk, kterému nemusím a nemám co tolerovat, má stejné, nebo velmi podobné hodnoty a rozhodně podobný životní cíl  :) … on i takový vztah dá opravdu hodně práce :)

A co tolerovat svým dětem, nemůžete se s nimi rozejít, tak jak v této zkoušce obstát? Mám dceru právě v pubertě a je to opravdu těžké, nikdo mě nenaučil co je správné. Řídím se intuicí, snažím se vcítit do jejích problémů, které mi pochopitelně mohou připadat malicherné. Často se přistihnu, jak vzpomínám na své dospívání a jak mi připadalo všechno, co jsem cítila mega důležité. Takže se snažím tolerovat její výkyvy nálad a to mě stojí někdy hodně energie. Nemohu si však stěžovat, protože je má dcera na „puberťáka”, ukázkově hodná a jsem na ní moc pyšná :) . Vzpomínám, ale na tři velké krize, které jsme spolu měly. Ustály jsme je, ne vždy jsem se zachovala správně, ale díky komunikaci jsme je zvládly. Ve výchově je pro mě tedy nejdůležitější mít čisté svědomí vůči sobě i vůči dceři a tento “balanc” neustále vyrovnávat. Stává se tedy, že někdy musím být v rámci zachování zdravého rozumu hoooodně tolerantní a jindy zas neustupovat ani o milimetr, jak říkám neustále vyvažovat, abych si jednou mohla říct: „zvládla jsi to dobře, udělala jsi pro to co jsi mohla, teď už je to na ní”. :)

smysl života

“Už mě to válení nebaví, začínají mě napadat věci, jako proč tu vlastně jsem a co je smysl života, kruci, už to chce nějakou činnost :) ” Postěžovala si Karča na facebooku.

A vzápětí napsala Jana: “Stárnu… Bohužel…. Brečím v kině u pohádky pro děti, nemůžu spát do desíti a pálí mě žáha. A moje dcera taky stárne. Chce podprsenku a začínají se jí líbit kluci z 8. třídy. Pane Bože co to je? Chci zpět své miminko, chci spát do desíti (…tak dobře do půl desáté), chci se nacpat vánočkou, chci si zavázat boty bez bolesti v kříži a chci rozumět - Big time rush - nebo jak se to píše, chci vědět co to je: “jj- nn -” nebo co ještě píšou na facebooku ….  Ach jo …. Ale vezmu to pozitivně, třeba mě začnou pouštět si sednout v autobusu”.

Všichni bez rozdílu věku a pohlaví, bez rozdílu zda jsme mladí či staří, nebo zda jsme dokonce dětmi se občas trápíme tím, co je smyslem života, proč jsme se narodili a proč právě našim rodičům? Proč se nyní máme tak jak se máme a proč nás přepadá smutek a pocit deprese, když jsme získali to co jsme chtěli, dosáhli jsme toho, po čem jsme toužili a nemáme si vlastně vůbec na co stěžovat?…. vždyť jiní jsou na tom mnohem hůř… nám radí ostatní…jenže!!! tato informace moc nepomáhá, že?

Pamatuji si, že jako dítě jsem se všeho neskutečně moc bála. Chodila jsem tenkrát na taneční kroužek, který byl ve městě a dojížděla jsem na něj autobusem. Bylo to pro mě velké dobrodružství a večer mě vždy čekala cesta za tmy domů. Rodiče se s námi tehdy moc nepárali a nechali nás ať se s tím sami nějak popereme. Dnes rodiče své děti všude doprovází a vozí přímo na místo, nevím zda je to úplně dobře, ale to ať si každý posoudí sám….zkrátka jít ve tmě a podchodem, zvlášť když jde někdo za mnou, byla má noční můra. Honilo se mi hlavou tisíc myšlenek: “teď mě chytí a přepadne, co když mě zabije, když to udělá, tak to bude bolet a co potom? No potom už nebudu nic cítit a když nebudu nic cítit, tak mi to bude jedno, protože pak nic není. Když pak nic není, nebude mi nic chybět, nebude mi vadit, že jsem nepoznala manžela, své děti, že nevím jakou bych měla práci, protože pak není nic…” To NIC mě fascinovalo a vysvobodilo :) přestala jsem se bát a zároveň jsem měla pocit, jako by se nade mnou někdo usmíval :) Něco tam totiž je, nějaká vyšší bytost, inteligence, energie…dnes už věřím všemu.

Ať už je tam nahoře cokoliv, věříme, což je zavádějící, protože máme pocit, že musíme splnit nějaký úděl, musíme naplnit svůj osud, ale víte co?! nemusíme vůbec nic…. Smyslem života je žít, takhle jednoduché to je, podstatou je ochutnat všechny pocity a žít tak, jak MNĚ se to líbí, abychom cítili: ” tohle mi sedí!!!” Aby na smrtelné posteli ležel člověk, který řekne:” svůj život jsem prožil dobře a mám čisté svědomí :)” Takový člověk umře v pokoji, jeho duch tu nebude bloudit, jako ten který musí posmrtně dohnat co za života nestihl, ale odejde rovnou domů, tam, kam patří, protože svůj pohár naplnil až po okraj. Podívejte se kolem sebe a upřímně řekněte kolik znáte těch lidí, kteří žijí SVŮJ život a ne život někoho jiného. Život své ženy/muže, svých dětí, svého šéfa atd. Pokládejte si otázky:”dělám co mě baví? žiji s tím s kým chci žít? žiji tam kde se mi to líbí?” a mohla bych pokračovat… Píšu to v každém článku, ale INTUICE je jediná koho máte poslouchat a nehodnotit, když druhý bude žít úplně naopak, co vy víte jaké poučení potřebuje pochopit a prožít? Když nekouřím, proč mám ohrnovat nos nad kuřákem? Já nekouřím, protože jsem třeba v minulém životě byla kuřákem a umřela jsem na rakovinu plic, proto by do mě nikdo cigaretu nedostal…Nekradu, protože jsem jako dítě ukradla prstýnek, přišlo se na to a bylo mi tak hrozně, že ten pocit už zažít nechci. Nespím s ženatými a zadanými muži, protože jsem byla podváděnou manželkou a ten pocit je tak hrozný, že když jsem to párkrát zkusila, vždycky jsem myslela na tu ženu která čeká doma…atd.. Chápete? V Bibli je napsáno: ” všeho zkuste, co je dobrého se držte…” Takhle to je, podstata života je:” JÁ jsem na prvním místě a pak vše ostatní”, neříkám být sobcem, platí přece pravidlo: “chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k Tobě..” K Tobě, znamená JÁ…cítíte to? Že je to jen o Vás????

Píšu tu hezké věci, ale co dělat, když mě přepadne splín??? Pokud mě napadají otázky: “proč tu jsem, k čemu to vlastně dělám…” není to hned konečná v našem životě. Znamená to pouze to, že mi něco chybí, že pokud jsem došla k nějakému cíli, tak si mám vytyčit další cíl, i sportovec překonává dál své rekordy… Pokud otázky souvisí s tím, že nevím co dělat a tzv. se nudím, protože všechno mám, tak se mám ptát:” co by mě mohlo bavit? V čem jsem opravdu dobrá a co bych mohla rozvinout?”

Otázek bývá spousta, na všechny neodpovím, ani tu všechny neotevřu, ale pokládání si otázek je klíč ke štěstí, k pocitu naplnění, protože na ně odpovídá naše intuice a tímto způsobem se jí naučíte naslouchat….z počátku budete mít pocit, že neslyšíte nic, i to se může stát a tak vezměte papír a tužku a pište co Vás napadne (jak se cítíte, co máte za sebou, co od sebe dál očekáváte…) a když Vás napadne otázka, pište odpovědi, které se začnou drát na povrch jedna přes druhou, je to hukot a budete koukat co se o sobě dozvíte a kam najednou míříte :D  Jak myslíte, že jsem se dostala z toho bláta ve kterém jsem žila? ;) Intuice je totiž propojená s vesmírem a tak budete mít odpovědi přímo od zdroje všeho živého a odpovědi přímo Vám na míru :) je to energie, kterou budete vnímat stále víc, až z Vás bude jiný člověk :) Přeji Vám hodně odvahy a štěstí v naslouchání sebe sama :)

VÍRA = NADĚJE

Dokud nepřestaneš věřit, tvé světlo bude svítit..

Tak před otázkou víry stojím každý den. Jsem podnikatelka a žiju ve velkém stresu, každý den si říkám: “dnes bude určitě pěkná tržba”. Když není, tak říkám: “zítra to bude lepší, protože v pondělí to bývá slabé”. Pak zase: “zítra bude po výplatě, tak…” a tak dál a tak dál, už několik let…. je to náročné na psychiku a nemusím nikomu vysvětlovat, že i fyzická schránka díky stresu chátrá…. Pobavila mě dcera, když jsem opět pronášela svá prohlášení až…. Řekla mi: ” to od Tebe slyším pořád!”

No a o tom to je, říkám to a opakuji a doufám, že opět uvěřím… Když je mi do zpěvu a je období, kdy se prodává samo a netíží mě fronta dodavatelů čekajících na platbu, ani mě nenapadne, že bych nevěřila na veselejší a šťastnější budoucnost bez dluhů a existenciálních problémů. V tomto období se věří samo a světlo tak krásně svítí, v dáli se rozlévá do všech stran a na světě je najednou úžasně lehce a překrásně :) Pak ale přijde jeden, dva týdny bez prodeje a mám být veselá a optimistická? Mám vysílat pozitivní energii, abych příjemné věci a události přitáhla do svého života? A jak? …..Hezky se to čte v knihách, Ti co byli na dně jsou najednou úspěšní a bohatí….. Když bylo nejhůř, četla jsem si takové příběhy a snažila se v tom najít pro sebe naději a útěchu, ale nejde to vždy snadno. Fungovalo to zhruba čtyři roky… jenže před nedávnem, jsem byla v takové krizi, že mi nepomáhalo už nic a já se jen dívala, jak se řítím do velkého průšvihu. Nejspíš jsem byla na opravdovém dně, donutilo mě to totiž nehledat berličky, ale konečně se ptát PROČ jsem klesla tak hluboko a co jsem udělala špatně????  Začaly mi přicházet odpovědi. Psala jsem si všechno co jsem si začala uvědomovat a dohromady mi vznikla celá řada důvodů, kvůli kterým se nacházím právě tam, kde jsem. Naše duše je propojená s vesmírem, nebo chcete-li náš duch je propojen s Bohem a když se zeptám PROČ? a jsem k sobě opravdu upřímná, tzn. nesvaluji vinu na ostatní a přiznám si své chyby, nebo pokud je nevím, tak aspoň připustím, že jsem to já, kdo chybu mohl udělat. V ten okamžik začnou přicházet, v podobě vlastních myšlenek, neuvěřitelné a pravdivé informace :) To s sebou přináší vysvobození, protože na každou otázku PROČ dostanete určitě odpověď :)

I mně odpověď přišla, vlastně spousta odpovědí a jedno východisko. Přineslo mi novou naději a nové světlo a tak musím zatnout zuby, vydržet a říkat si: “až….” Je to stejné jako na počátku, ale s novým pocitem:  už zase věřím :)



Neštěstí ve hře, štěstí v lásce…

NEŠTĚSTÍ VE HŘE = ŠTĚSTÍ V LÁSCE


…něco na tom bude, skončila mi oblíbená série Kdo přežije (SURVIVOR). Byla jsem v šoku, že vyhrála Parvati, typovala jsem Amandu a dokonce jsem si myslela, že vyhraje na celé čáře :) jenže…. Amanda skutečně vyhrála a to velkou lásku, takovou kterou poznáte jednou za život, vyhrála Ozzyho. Chci zůstat v blažené vědomosti, že jsou spolu a jsou šťastni….

Hodně jsem o tom přemýšlela a díky jedné chytré ženě, jsem došla k závěru, že je to spravedlivé :) Každá dostala to své. Parvati je intrikánka a lidi bere jako nástroje k tomu, aby je využívala a dostala od nich to co chtěla, dokonce se tím i chlubila a dokonce veřejně… Myslíte si, že potká taková žena opravdovou lásku? Dostala spravedlivě co zaslouží,  možná se opravdu zamiluje, ale přitáhne k sobě muže, který jí využije a odkopne a možná jí šikovně připraví o tuto výhru. Bude tato žena tedy šťastná? Nevěřím že bude, myslím že když na vlastní kůži zakusí jed který rozdávala, bude mít teprve příležitost se zamyslet a určité věci přehodnotit a pokud v sobě najde sílu, změní se a teprve potom bude šťastná, pak si teprve bude moci říct:         ” vyhrála jsem” :)

Ty lidi kteří dávali Parvati hlasy moc nechápu, ale je pravda, že při otázkách si to Amanda ve dvou případech pokazila….Myslím, že v jednom případě nebyla úplně upřímná a to jí pokazilo vítězství, kdyby zůstala pravdivá a řekla Cirie, že s ní by měla menší šanci na vítězství, možná mohla získat prvenství….ale to nechme stranou, mohla být pod tlakem a sama vím, že někdy potřebuji na správnou reakci trochu času. Zkrátka trvám na tom, že výsledek je spravedlivý a každá dostala co si zasloužila :) Ozzyho vyznání Amandě bylo krásné a doufám, že opětované :) pokud se díky soutěži našli, bylo to v plné režii vesmíru a nemohla jsem si přát lepší hapy end :)

Když mluvím o hře, mluvím také o penězích, vždy soutěžíme o výhru a myslím, že výše uvedené tvrzení má souviset právě s penězi. Tím se dostávám k oné radě moudré ženy. Vysvětlila mi, že když nám vesmír otevře cestu k penězům máme ji přijmout. V takové situaci se teď nacházím, jsem právě v branách velkého projektu, který jde sám od sebe a nestojí mě mnoho úsilí. Zkrátka mi na všech cestách svítí zelená a jsem překvapená jak snadno se mi po té cestě jde. Cítím, že jsem pro tuto práci předurčena  a že nic lepšího jsem si nemohla přát, určitě tu sílu a mocnou energii, když se Vám daří znáte :) Jenže když je podvědomí nasměrované na zisk, na energii pentaklů, nemůže být současně nasměrované na lásku, na energii pohárů. To mi přijde logické. Přitahujeme totiž to co máme v podvědomí a já tam mám práci a zisky, i v noci se mi o tom zdá a vím, že kdyby teď přišel muž po kterém toužím, nedotáhla bych projekt do konce. Ukonejšila bych se myšlenkou, že už o nic nejde, už jsme na všechno dva a zas bych zůstala s prázdnýma rukama… Mé podvědomí se z tohoto důvodu lásce brání a tak vím, že přijde až budu soběstačná, až všechen stres z nedostatku pomine, teprve pak pocítím úlevu která mě rozsvítí a pak přijde ta správná energie lásky. Pak totiž budu milovat celý svět a všechno v něm, zmizí všechen strach :) a ten konečný dopad toho všeho je, že budu-li vyrovnaná, potkám i vyrovnaného muže. V tom tkví rovnováha vesmíru: pokud se mi vyjímečně dobře daří v jedné oblasti, nemůže být stejné procento energie v té druhé. Daří se mi i v lásce, ale není to láska napořád, takže tím jen chci říct, že to nemusí nutně znamenat strádání, jen jde o to si uvědomit, že jsou věci které se stávají jednou za život. Pro mě to znamená věnovat se teď svému projektu, protože taková šance už se nebude opakovat a tak hodlám využít velkého požehnání, dotáhnu vše do konce a tím uvolním správné energie pro další výzvu, třeba právě pro lásku :)

CO JE TO RODINA ?

„Toužíš po šťastné rodině, ale jak má taková rodina vlastně vypadat?” Ptám se Petra…„ No normálně, je složená z malých radostných okamžiků, ale jinak si iluze nedělám je, jedno s kým budu, ale chtěl bych, aby mě měla ráda a aby nám to fungovalo v posteli….” Měl v tom jasno, jenže pro mě, má rodina hlubší smysl, sem tam krásný okamžik mi nestačí, mám opačnou představu. Nádherné by bylo, kdyby to byly krásné okamžiky a jen občas nějaká bouřka, která může pročistit vzduch a přinést novou kvalitu … Nedám se: „ přála bych si potkat muže, který mi bude nejlepším přítelem, kterému mohu všechno říct, vše s ním rozebrat, muže který mi bude umět poradit, nebo mě alespoň vyslechnout a povzbudit. Nechci chodit za kamarádkou, nebo kamarádem, ten kdo se mnou žije má o mně vědět přece nejvíc, tak jako já o něm.”…  “no pěkně sis to nalinkovala a co když takový ideál nepotkáš?” dívá se s vítězným úsměvem…  „Potkám, věřím tomu, že potkám.” …to už se opravdu směje  : „ i ty naivko” :D


Nejde říct, který názor je správný, oba máme pravdu, vytvořili jsme si představu z předchozích zkušeností. Večer jsem se dívala na film Marley a já…. ou tolik problémů řešili a přece to byl obraz „dokonalé” rodiny. Takovou mám představu. Vzpomněla jsem si na výrok jednoho moudrého muže: „ když je šťastná žena, je šťastná celá rodina.” Tomu muži tleskám a doporučuji všem mužům, udržovat ženu na spokojené a harmonické vlně :) Proč? Ten film to nádherně ukázal. Jennifer šla do manželství s nějakými plány, řekněme, že v nich bylo: vybudovat si kariéru, pořídit si větší bydlení, mít dítě, nebo děti atd…  Owen plány neměl, řekla bych, že asi jako spousta mužů, bral věci, události jak přicházejí. Svou ženu miloval a proto si jí vzal, asi by ve svém životě nic moc neměnil…. Muži jsou vůbec spokojení, když se nic moc nemění.  Jennifer si své plány během let, ale v pomyslném zápisníku odškrtávala a tak to dopadlo tak, že když zatoužila po dítěti, Owen jí pořídil na radu kamaráda psa Marleyho. To sice plánům Jennifer neodpovídalo, ale byla šťastná a pejska milovala, byl jejím prvním “dítětem”, na dítě tak, aspoň dva roky, určitě nemyslela. Owen totiž dítě zatím nechtěl, ale povedlo se mu udělat ženu veselou a tak plány na rodinu odložili. Šťastni byli tedy oba…. Jednoho dne se vracel z práce a viděl v okně Jennifer jak tančí s Marlym, naplnila ho touha po dítěti, nadšení byli zase oba. Jenže do plánů s potomkem se přimotal návrh na lepší místo, které by znamenalo odloučení na dlouhou dobu, a tak se Owen snu o novém místě vzdal. Možná ho to mrzelo, ale věřím, že dlouho nelitoval, měl svou rodinu moc rád.
A přišlo další dítě, pravda, trochu neplánovaně a tak chápu, že jednoho dne Jennifer začala cítit frustraci, syndrom vyhoření. Úplně chápu její hysterický záchvat, že Marley musí z domu… Owen svou ženu znal a tak psa odvedl, jen na pár dní ke kamarádovi, věděl že by ho žena nikdy nikomu nedala. V tomto momentě jsem pochopila smysl manželství a smysl oné věty moudrého muže: „ když je šťastná žena, je šťastná celá rodina.” Jennifer se večer uklidnila a přemýšlela, když Owen přišel, ptal se co má udělat, aby bylo vše jako dřív. Odpověděla: „ pamatuješ na mé plány? Ani jeden se nesplnil, chtěla jsem kariéru, něco dokázat….větší byt, také jsem chtěla jen jedno dítě, ale víš co? Jsem teď hodně unavená, je toho na mě strašně moc, ale jsem šťastná. Nic měnit nechci. Nechci dát Marlyho pryč a nechci být bez Tebe, zvládneme to…”  :) Jsou prostě těžké okamžiky i v ideálních rodinách, ale je potřeba se umět zastavit a v klidu si popřemýšlet a popovídat si o tom, třeba se i vyplakat. Zvládli to díky tomu, že měli sebe navzájem…. Časem, když ke dvěma synům přibyla i dcera si Jennifer všimla, že Owen přestává být veselý a tak mu dala dárek, řekla: „ sbalíme se a půjdeme kamkoliv budeš chtít.” a přestěhovali se z Floridy ( věčného tepla a bohaté čtvrti ) do New Yorku, někam na samotu u lesa…. Owen právě tam zjistil, co ho opravdu baví….. Cítila jsem z toho filmu, že všeho čeho mohla se vzdala Jennifer ve jménu rodinného blaha, Owen se vzdal svého snu jen v jednom okamžiku a jak vyplynulo z filmu, nabídka nové lukrativní práce by ho stejně netěšila. Zjistil totiž, že ho naplňuje psaní novinových sloupků víc, než “honění” se za senzací investigativní žurnalistiky. Nakonec se mu sen splnil v celostátních novinách  a tam příběh skončil…
Podstata manželství, rodiny je dělat se šťastnými a pak se dá zvládnout všechno, co nám život do cesty přinese. Přesto máme my ženy větší schopnost přizpůsobit se, což je určitě v pořádku, už z principu. Přece muž, jako živitel rodiny, by měl mít určitě práci snů, pokud to jen trochu jde a žena by měla být spokojená doma a vytvářet rodinné teplo. Neznamená to, že nemůže chodit do práce, ale myslím si, že když bude v práci „jen” ráda nebude jí to ubírat pocit celkového štěstí….  A tak si nás muži hýčkejte, buďte nám oporou a my se Vám odměníme přizpůsobivostí a rodinným teplem :)

Unavené štěstí?

Když se štěstí unaví sedne i na vola…

Tak takhle to právě není, když se unavíme my a takzvaně to vzdáme, můžou okolnosti, “náhody” jednat konečně za nás. My jsme vyslali k “vesmíru” objednávku, ale není na nás, abychom si k objednávce vytvořili scénář. Scénářem vytváříme mantinely…. máme pak klapky na očích a soustřeďujeme se pouze na to jak má vše probíhat a kdy k naplnění našich snů dojde….. Co má chudák “vesmír” dělat než , že dá výhru dvou miliónů  nějakému bezdomovci, kterému je to beztak fuk a prohýří svou výhru někde v hospodě, za kumpány, kteří se na malý okamžik stanou jeho největšími přáteli….když my si ani nekoupíme los, abychom dali “vesmíru” najevo, že máme zájem a chceme pro naše tužby něco udělat?

Pokud budeme svůj život žít a mít ho rádi takový jaký je s novou nadějí, že objednávka bude jednou vyslyšena, určitě se přání splní, protože tím dáme prostor pro shody okolností a dřív, nebo později si uvědomíme, že to co jsme si přáli, vlastně už máme :) Sama mám často problém věřit, že je vyslyšeno a brzy dojde k naplnění mých snů. Vše totiž souvisí s pozitivním myšlením a mnohem víc zjišťuji jak v obdobích frustrace přitahuji další zatěžkávací okamžiky. Pochopila jsem sama na sobě, že proti tomu nemá cenu bojovat, horké chvíle zažili mnozí jiní úspěšní lidé a přesto jsou i nadále velkými osobnostmi…. Každý má někde svůj strop toho co může unést a já zjistila, že když mám pocit, že jsem na pomyslném dně, může následovat už jen odraz vzhůru a tak vím, že své malé beznadějné chvilky musím nechat odeznít a snažit se řešit jen to co je v mých silách, pocit radosti a uvolnění se dostaví  vzápětí sám a přinese mi novou energii , uvolnění a štěstí…V Bibli je napsáno, že Bůh nedopustí zkoušku kterou nejsme schopni unést. S tím naprosto souhlasím, má to svá ALE! Pokud budu rezignovat bude určitě hůř i přes únosnou mez, pokud si ale zachovám zdravý rozum a přesvědčení, že jednou zlé dny přejdou a budu ke každému problému přistupovat jako k úkolu, který mám rozluštit a vyřešit, zjistím že postupuji výš a výš a najednou mám to, co jsem si přála mít…. Určitě nestačí k velkým penězům koupit los, ale když ke mně přijde někdo s nabídkou nějaké výhodné práce, nebo jiného nápadu, proč bych měla říkat hned NE!? Co když je to jen zkouška zda svá rozhodnutí myslím vážně? Jak můžu vědět, že díky této práci nepotkám kolegu který mi bude povzbuzením a nepřijdeme spolu na geniální nápad, který si necháme patentovat?  A tak nechme vesmíru prostor ať se stane režisérem našich scénářů… :)


Má píseň….

Makové pole,

jdu po něm dole.

Ty na mě máváš,

ve snu mě vídáš, pořád se ptáš:

“proč neodpovídáš ?”…

Jediný v čem jasno nemáš,

je pravda, že já už nejsem Tvá.

Jestli v mém srdci plamínek lásky zbyl,

svým chováním si jej udusil.

S málem přátelství si se nesmířil

a teď teskníš, že někdo jiný mi cestu zkřížil.

Vždyť to

co mně voní, Tobě nevoní

co mně těší, Tebe netěší

co mi sladce zní, Ty neslyšíš

co mě povznáší, Ty nevidíš.

A proto nejsem Tvá.

Přijde den, kdy šťastný budeš opět

a já se třeba vrátím zpět…

Život je krátký na hádky a zášť,

budu Tě mít ráda až odložíš plášť.

Pak přestanu se bát,

zda mě smutkem zahalíš,

abych vidět nemohla, kterou cestou dál jít.

Jak poznáš co bys rád,  když se snažíš být teď jako já?

Vždyť to

co mně voní, Tobě nevoní

co mně těší, Tebe netěší

co mi sladce zní, Ty neslyšíš

co mě povznáší, Ty nevidíš…

a proto nejsem Tvá.